Ticho! Rusko se nesmí polekat

Evropa se musí postavit na vlastní nohy! V našem kurzu evropské samostatnosti jí proto nejprve vysvětlíme, kam si může nohy položit a koho požádat o dovolení. Americký instruktor má prezentaci, český referent dotazy a všichni dohromady jediný úkol: posílit obranu, aniž by to znělo, že je před kým se bránit.

Na školení evropské samostatnosti se smělo vstoupit teprve na vyzvání. Český referent Vacek přivezl podklady o bezpečnostní situaci a vyúčtování cesty. Vyúčtování si nechal navrchu. Zkušenost ho naučila, že skutečnost se při jednání všelijak upraví, ale účtárna trvá na svém.

Instruktor z Washingtonu přivítal delegace, vyzkoušel mikrofon a oznámil, že Evropa už nemůže čekat, až za ni všechno udělá Amerika.

„Musíte se naučit rozhodovat sami.“

„Podle vlastního úsudku?“ ujistil se Vacek.

„Postup vám rozešleme.“

Na plátně se objevil první snímek: Odpovědné zacházení s hrozbou. Instruktor vysvětlil, že hrozba je závažná věc a nesmí se brát na lehkou váhu. Zvláště nesmí přijít do rukou někomu, kdo by o ní začal hovořit.

„Především žádné krysy zahnané do kouta,“ pokračoval. „Jadernou mocnost není rozumné ponižovat.“

Vacek přikývl. Proti tomu nic neměl. Kvůli každému darebáctví se ještě člověk nemusí obtěžovat zoologií.

„Bez krys se obejdeme,“ řekl. „Mně stačí, když v hlášení zůstane, kdo na koho zaútočil.“

Instruktor odložil ukazovátko.

„A právě tady začíná práce s jazykem.“

Druhý snímek pojednával o výhodách vět, v nichž se nic nedozvíme o původci děje. Vzorová věta zněla: Došlo k narušení hranice.

„Kým?“ zeptal se Vacek.

„To je z hlediska uklidnění situace vedlejší.“

„Tak ona se ta hranice narušila sama?“

„Nikdo neříká sama. Říkáme, že došlo.“

Vacek si to zapsal. Doma se podobně ztrácelo nářadí. Jakmile místo věty někdo ukradl vrtačku napsali došlo ke ztrátě vybavení, nebyl už potřeba pachatel, nýbrž nový rozpočet.

Delegát z Pobaltí namítl, že když za hranicí stojí vojsko, nelze jeho přítomnost vyřešit mluvnicí. Instruktor ho upozornil, že svou blízkostí k problému ztrácí potřebný odstup, a doporučil mu přesednout o dvě řady dozadu.

Pak přešli ke cvičení. Účastníci měli oznámit veřejnosti, že se musejí připravit na ruskou hrozbu, ale neměli přitom vyvolat dojem, že Rusko někomu hrozí.

První delegát se pokusil větu přečíst šeptem. Neuspěl. Instruktor vysvětlil, že i zašeptaná věta může obsahovat nevhodné informace.

Druhý nahradil hrozbu výzvou. To bylo lepší. Třetí navrhl bezpečnostní příležitost. Instruktor se rozzářil.

„Vidíte! Tady už je prostor pro spolupráci.“

„S kým?“ zeptal se Vacek.

„Vy pořád někoho hledáte.“

O přestávce se podávala káva. Vacek si k ní odnesl pracovní list s větou, že obrana musí být důrazná, ale nesmí působit obranně. Pokusil se podtrhnout její smysl. Propiska mu po několika pokusech přestala psát.

Po přestávce následovala finanční část. Instruktor náhle ožil, zesílil mikrofon a vysvětlil, že dosavadní evropské výdaje nestačí. Je nutné pořizovat munici, posilovat protivzdušnou obranu a připravovat se na dlouhodobé nebezpečí.

„Na to, o kterém jsme dopoledne nesměli mluvit?“

„Na to, o kterém jste se dopoledne učili mluvit správně.“

„A co máme říct občanům?“

„Že musejí pochopit závažnost situace.“

„Z té věty o bezpečnostní příležitosti?“

Instruktor se podíval na hodinky. Na pochopení závažnosti situace zbývalo jedenáct minut.

Vacek vytáhl rozpočet. Šlo mu o to, aby se věc dala doma vůbec projednat. V jejich domě se nedávno opravovala střecha. Před schůzí vlastníků musel ukázat, kudy teče. Kdyby jim místo toho nabídl vodohospodářskou příležitost, poslali by ho pro kýbl.

„Vážení,“ pravil instruktor a odsunul Vackův papír, „musíte si uvědomit, že slova mají následky.“

„To mají,“ souhlasil Vacek. „A proto bych rád věděl, jak se teď správně řekne, když někdo bombarduje souseda.“

„To záleží na kontextu.“

„Mluvíme zde o sousedovi!“

„Vyjednávání.“

Instruktor doporučil přejít od jednotlivostí k celkovému obrazu. Vacek přitom nabyl dojmu, že do celkového obrazu se vejde úplně všechno, pokud se z něj napřed vystěhuje člověk, na kterého to padá.

Následoval nácvik důstojného nesouhlasu. Spočíval v tom, že účastníci směli nesouhlasit s formulací, pokud beze změny přijali její obsah. Vacek navrhl opačný postup. Že by zachovali slušné formulace a dovolili si nesouhlasit ve věci.

Instruktor se zeptal, zda to má schválené.

„Já myslel, že se tu učíme samostatnosti.“

„Právě. Nemůžete začínat pokročilou látkou.“

Vacek už se pak raději nehlásil. Na okraj podkladů si napsal, že proti Rusku bude potřeba protivzdušná obrana a proti spojenecké péči patrně plná moc. Potom si škrtl spojenecké. Nechtěl kvůli přídavnému jménu opakovat kurz.

Závěrečná zkouška byla jednoduchá. Evropa má být silnější? Ano. Má za svou bezpečnost odpovídat? Ano. Má při tom postupovat podle pokynů? Samozřejmě. Instruktor všechny pochválil. Za jediný den se podařilo dosáhnout shody, k níž by při samostatném uvažování nejspíš vůbec nedošlo.

Absolventi dostali osvědčení o způsobilosti k vlastnímu úsudku. Vacek si své pečlivě přečetl. Dole byl podpis, razítko a věta, že držitel prokázal schopnost zaujmout samostatné stanovisko.

 

Kontext

1. Reuters: Pentagon tells Europeans to cool their rhetoric on Russia, sources say (30. října 2026).
2. NATO: The Ankara Summit Declaration, body 2–3 (8. července 2026).