Marketingové strany a populismus: evropský vzorec, česká realita a otázka, jestli už jde o „bod zlomu“

Evropská politika se za posledních 15 let posunula od soutěže programů k soutěži značek. Část stran se chová jako marketingová firma: mění sdělení podle průzkumů, staví vše na lídrovi, vyrábí si vlastní mediální ekosystém a protivníka nelikviduje argumenty, ale diskreditací. V Česku to není exotika – je to hlavní proud. Otázka není, jestli je to „slušné“. Otázka je, co to dělá s demokracií.

Česko a blízké okolí: politika jako produkt, moc jako cíl

V Česku po volbách vznikla v prosinci 2025 vláda vedená Andrejem Babišem (ANO) a opírá se o koalici ANO–SPD–AUTO. To je důležité ne kvůli jménům, ale kvůli modelu: personalizovaná politika, v níž se „program“ často smrskává na sadu slibů a emocionálních sloganů, zatímco skutečná práce státu (rozpočty, regulace, personální obsazování institucí) běží mimo pozornost publika.

V širším regionu se mezitím dál testuje, kam až lze posunout pravidla hry bez formálního zrušení demokracie. Slovenská vláda Roberta Fica pokračuje v zásazích do trestní politiky a institucí a znovu otevírá ústavní změny, které vyvolávají obavy o kontrolní mechanismy, brzdy a protiváhy. Maďarsko je dlouhodobě příkladem „měkkého“ autoritářství uvnitř EU: volby se konají, ale prostředí (média, peníze, pravidla) je nastavené tak, aby se moc reprodukovala.

Polsko po změně vlády v roce 2023 ukazuje opačnou věc: že „poškozené instituce“ lze opravovat, ale je to pomalé, konfliktní a právně složité. Rumunsko mezitím řeší standardní evropské problémy (korupce, klientelismus, křehká důvěra), a od prosince 2025 má nového premiéra Ilieho Bolojana.

A tlak „marketingového populismu“ není jen východní fenomén. Německo vede jako kancléř Friedrich Merz, Rakousko Christian Stocker a ve Francii je premiérem Sébastien Lecornu – v každé z těch zemí zároveň roste význam stran, které staví na identitě, strachu a konfliktu.

Reklama místo programu: cirkus, co se tváří jako politika

„Člověk se na to dívá a říká si: tohle už není politika, to je reklamní kampaň, která se tváří jako služba lidu. Program? Ani mrť – hlavně ať to zní dobře v průzkumu.“

Jeden den „tvrdě zatočíme“, druhej den „pomůžeme všem“, třetí den „za všechno může tamten“. A mezitím se jede na plný koule: slogany, emoce, urážky, videa, grafika, „my jsme ti hodní“ a „oni jsou zlo“.

„Kdo se zeptá na detaily, nebo upozorní na střet zájmů, je hned nepřítel, zaplacenej novinář nebo „elita“. To není přesvědčování, to je masáž – aby člověk neměl čas přemýšlet, jen kývat hlavou a sdílet. A je to tak hustá masáž, že tomu nelze čelit běžnými prostředky. Pravej výplach mozků!“

Potichu si jedou svoje: trafiky, kamarádi a vyždímaný stát

A zatímco se před kamerou hraje velký divadlo pro lidi, vzadu se potichu řežou kšefty: vliv, kontakty, dosazování „svých“, ohýbání pravidel, kamarádíčci na správných místech. Recyklace kriminálních živlů, pochybných zkorumpovaných existencí. Střet zájmů? „Všichni to dělají.“ Korupce? „To je jen kampaň.“ A kdo to připomene, tomu se vysmějou a ještě ho označí za rozvraceče.

„Výsledek je hnusnej: veřejnej prostor zhrubne, poctivá kontrola se hází do koše, důvěra v soudy, média a policii se rozleptá – a ekonomika jde postupně do háje, protože místo schopných vyhrávají věrní služebníčci. A nejhorší je, jak snadno tomu často podlehneme: jsme unavení, chceme rychlou zkratku a necháme se opít rohlíkem – jenže ten účet nakonec zaplatíme my všichni, ze svých daní a ze svého života.“

Společné znaky „marketingových“ politických skupin: jak je poznat (ČR/Evropa)

Těmto subjektům se v praxi daří, protože nabízejí jednoduchý, emotivní a konzistentní obraz. Ne „pravdu“, ale pocit srozumitelnosti. Typické znaky (v různých kombinacích):

1. Personalizace a centralizace moci: strana = lídr; vnitřní pluralita je slabá nebo trestaná.
2. Program jako kulisa: místo dlouhodobého směru „balíček okamžitých slibů“; priority se přepisují podle průzkumů a nálad.
3. Permanentní kampaň: stát i politika jsou řízené logikou reklamy (rychlé výstupy, silná slova, neustálé „my vs. oni“).
4. Vlastní mediální ekosystém: přímé kanály (sítě), přátelská média, influenceři, „alternativní“ portály; cílem je obejít nepohodlné otázky.
5. Agresivní práce s emocemi: strach, uražená identita, pocit ponížení, závist, hněv – emoce před argumenty.
6. Normalizace střetu zájmů: „všichni kradou“ jako obranný štít; relativizace pravidel.
7. Tlak na instituce: útoky na soudy, média, policii, nezávislé úřady; ne vždy zrušením, často „přestavbou“, personální výměnou a vysáváním důvěry.
8. Vytváření nepřítele: opozice, novináři, neziskovky, akademici, „Brusel“, menšiny – podle toho, co funguje.

Nejde o to, že „marketing“ je sám o sobě zlo. Problém je, když marketing přestane být obalem programu – a stane se náhradou programu.

Jak to poznat „zevnitř“: strana jako firma a lídr jako značka

V praxi se marketingová politická skupina pozná hlavně podle toho, jak funguje uvnitř. Nejde o živou členskou debatu, ale o řízení shora: klíčová rozhodnutí (kdo kandiduje, kdo dostane funkci, co se smí říkat nahlas) se koncentrují u úzkého okruhu lidí kolem lídra. Vnitřní kritika se nebere jako normální součást demokracie, ale jako „neloajalita“ – a řeší se vytlačením, zesměšněním nebo odstavením. Často se zároveň pracuje s dojmem „hnutí zdola“, ale skutečná moc je nastavená tak, aby byla těžko kontrolovatelná: slabé vnitrostranické volby, neprůhledné nominace, minimum veřejně dohledatelných argumentů, zato silná disciplína.

Jak to poznat „navenek“: sliby podle průzkumů a realita podle kulis

Na veřejnosti je typické, že obsah ustupuje formě. Sdělení se balí do jednoduchých hesel a emočních spouštěčů („zachráníme“, „zastavíme“, „ochráníme“, „vrátíme“), které se dají rychle šířit a opakovat. Důležitá je konzistence dojmu, ne konzistence programu: pokud se mění nálada ve společnosti, mění se i témata, viníci a priority – bez vysvětlení, bez analýzy dopadů, bez odpovědnosti za staré sliby. To doprovází vlastní informační kanály: přímá videa, „nezávislé“ profily na sítích, spřízněná média, někdy i zástupné projekty, které vytvářejí dojem spontánní podpory. Kritické otázky se nevyvracejí fakty, ale shazují se jako „štvanice“, „závist“ nebo „kampaň“, „objednávka“, aby se divák nemusel zabývat obsahem.

Jak to poznat u moci: tiché přestavby institucí a rozmazání odpovědnosti

Největší rozdíl se ukáže, když taková skupina získá reálnou moc. Často nepřichází žádné dramatické „zrušíme demokracii“, ale série malých kroků: personální výměny v klíčových institucích, tlak na kontrolní orgány, změny pravidel, které ztěžují dohled, a postupné oslabování nezávislých hlasů.

Zároveň se vytváří prostředí, kde se střet zájmů „normalizuje“ – ne tím, že by někdo otevřeně řekl „je to správně“, ale tím, že se z něj udělá banalita a kritika se přesměruje na nepřítele („novináři“, „soudci“, „Brusel“, „neziskovky“). Výsledkem je politika, která vypadá navenek dynamicky a „akčně“, ale ve skutečnosti se soustředí hlavně na udržení vlivu, kontrolu výkladu reality a postupné omezování toho, co moc drží na uzdě.

Proč vyhrávají volby (a proč jim to lidé „baští“)

Neexistuje jedna příčina. Je to koktejl:

• Únava z komplexity: svět je složitý, lidé chtějí jednoduchý příběh. Marketingová politika ho dodá.
• Ztráta důvěry: když instituce působí nekompetentně nebo zkorumpovaně, roste poptávka po „silné ruce“.
• Ekonomické a statusové frustrace: nejde jen o peníze, ale o pocit, že „se mnou nikdo nepočítá“.
• Informační asymetrie: běžný volič nemá kapacitu ověřovat realitu. Kdo má lepší distribuci sdělení, často vyhrává.
• Algoritmy a emoční obsah: konfliktní a pobuřující sdělení mají výhodu – šíří se snadněji než nudná fakta.
• Opozice bez nabídky: když demokratické strany neumí vysvětlit „co konkrétně zlepší“, nechají hřiště marketingu.

Psychologie voliče: jednoduchost vítězí nad pravdivostí

Marketingové strany vyhrávají proto, že dokážou přetavit složité problémy do jedné srozumitelné věty a jednoho viníka. V situaci, kdy lidé řeší drahé bydlení, energie, zdravotnictví, školství nebo bezpečnost, je „komplexní pravda“ pro běžný život těžko uchopitelná – a unavuje. Oproti tomu jednoduchý příběh funguje okamžitě: někdo trpí, někdo může za problém a někdo to „konečně zařídí“.

Přesně tady hraje roli i pocit ponížení a statusu: řada lidí nemá jen finanční starost, ale hlavně pocit, že je nikdo neposlouchá, že se jim svět vzdaluje a že „ti nahoře“ mluví jazykem, který je jim cizí. Když pak přijde politik, který mluví tvrdě, stručně, srozumitelně a slibuje rychlou opravu, působí jako někdo, kdo „je na jejich straně“ – i když reálný plán často chybí nebo je v rozporu s tím, co bylo slíbeno dřív.

Mediální a technický náskok: kdo ovládá distribuci, ovládá volby

Druhá vrstva je čistě praktická: vítězí ten, kdo umí doručit sdělení ve správný čas, na správné platformě a ve správné emoci. Algoritmy sociálních sítí zvýhodňují obsah, který vyvolá reakci – rozhořčení, strach, pobavení, šok – protože takový obsah lidé sdílejí a komentují. To vytváří prostředí, kde „nejhlasitější“ a „nejvíc pobuřující“ často přebije „nejpřesnější“.

Marketingové týmy navíc pracují s průzkumy a mikro-cílením: různým skupinám se servírují různé důrazy téhož sdělení, aby to zasáhlo jejich citlivé místo (důchodci, rodiče, podnikatelé, mladí). Když k tomu připočtete roztříštěná média, únavu z politiky a slabou schopnost opozice vysvětlovat konkrétní řešení bez technokratické mlhy, vznikne nerovný zápas: jedna strana prodává jednoduchý obraz a emoci, druhá nabízí složitější realitu – a ta se bez dobré komunikace prodává vždycky hůř.

Persvaze je jádro a motor: jak politický marketing „přesvědčuje“ i bez faktů

Podstata marketingu není prezentovat skutečnost, nýbrž persvaze = cílem není popsat realitu, ale přesvědčit, zmanipulovat, posunout člověka k žádoucímu závěru (volím, sdílím, souhlasím, nenávidím protivníka). V politice to často znamená vědomou práci s psychologií: zjednodušení složitého tématu do krátké věty, opakování stejného sdělení v různých obměnách, vyvolání emocí (strach, vztek, hrdost, pocit ohrožení) a nabídnutí „snadné nápravy“.

Argumenty se nahrazují dojmem. Když se objeví problém nebo rozpor, nepřichází vysvětlení, ale přesměrování pozornosti: najde se viník, vytvoří se aféra, nebo se kritika označí za útok „elit“ a „médií“. To je manipulace v praxi: ne že by lidé byli hloupí, ale protože lidský mozek reaguje na emoce rychleji než na analýzu a v každodenním životě nemá kapacitu vše ověřovat.

Peníze, technologie a ovládnutí prostoru: proč mají takovou převahu

Dnešní politické subjekty jsou často velmi bohaté a profesionálně vybavené: mají agentury, datové analytiky, týmy na sociální sítě, grafiky, video produkci, cílení reklamy i krizovou komunikaci. Díky tomu dokážou zahltit veřejný prostor – billboardy, online reklama, „organický“ obsah na sítích, placení influenceři, vlastní mediální kanály i pseudonezávislé stránky.

Moderní technologie umožňují přesné míření: jiný vzkaz dostane mladý člověk na Instagramu, jiný senior na Facebooku, jiný podnikatel v regionální skupině. Kdo takto ovládá distribuci a umí vyrobit emocionálně silný obsah, ten si snadno vytvoří dojem, že je „všude“ a že „mluví za většinu“. A když je politika především o dojmu, ten, kdo umí dojem vyrobit a opakovat, získává náskok, který se programem dohání jen těžko.

Dopady na společnost: demokratická eroze po milimetrech

Demokracie většinou neumírá převratem. Umírá únavou, cynismem a tisícem drobných úprav. V praxi se opakují stejné důsledky:

• Vulgarizace veřejného prostoru: politika se mění v arénu urážek a „virálních momentů“.
• Relativizace korupce: když se z pravidel dělá posměch, lidé rezignují: „Stejně to tak bylo vždy.“
• Znehodnocení pilířů: nezávislá média, soudy, policie a kontrolní úřady jsou líčeny jako nepřítel „vůle lidu“.
• Klientelismus a státní aparát jako kořist: obsazování institucí „naše/vaše“, tlak na loajalitu, odměňování přátel.
• Dlouhodobá ekonomická cena: horší investiční klima, slabší konkurence, více „renty“ a méně inovací.
• Psychologie davu: roste polarizace, klesá schopnost domluvy; společnost se štěpí na tábory, které se navzájem považují za hrozbu.

Evropská komise ve své agendě právního státu opakovaně rámuje klíčové rizikové oblasti stejně: justice, protikorupční rámec, mediální pluralita a brzdy a protiváhy.

Jak se bránit: 9 praktických bodů pro občany

Tady nejde o to „být slušný“. Jde o to nebýt snadno manipulovatelný.

1. Požadujte měřitelné sliby: „zlepšíme“ není plán. Plán má termín, rozpočet, odpovědnost a metriku.
2. Sledujte personální kroky, ne show: kdo vede úřady, dozorčí rady, regulátory, policii, média veřejné služby – to je skutečná politika.
3. Kontrolujte střet zájmů a tok peněz: veřejné zakázky, dotace, státní inzerce, výjimky z pravidel.
4. Rozlišujte kritiku institucí od jejich demolice: je legitimní kritizovat soud. Je nebezpečné tvrdit, že „soudy jsou nepřítel národa“.
5. Nenechte si ukrást jazyk: když někdo říká „já jsem lid“, je to varovná kontrolka. V demokracii žádný politik není „lid“.
6. Zaveďte si osobní „informační hygienu“: méně feedu, více zdrojů. Jedna zpráva = minimálně dvě nezávislá potvrzení.
7. Odolejte emočnímu vydírání: když vás sdělení okamžitě rozzuří nebo dojme, je to často záměr. Pauza = obrana.
8. Podporujte lokální žurnalistiku a watchdogy: bez kontroly moci se z politiky stává soukromý byznys.
9. Pěstujte občanské svaly: spolek, obec, škola, komunál – demokracie se drží při životě každodenní participací, ne jedním hlasem jednou za čtyři roky.

EU mezitím zavádí nástroje, které mají omezit systémové zneužívání mediální a digitální moci (ochrana plurality médií, regulace velkých platforem). Nejsou samospásné, ale jsou to „bezpečnostní pásy“ – když se skutečně vymáhají.

Historické paralely a smysluplná statistika: varování i protiargument

Historie nabízí dvě užitečné lekce:

• Lekce varovná: masová politika založená na emocích, nepříteli a „zázračném řešení“ má tendenci požírat instituce, činit nevratné kroky. Ne hned. Postupně, plíživě.
• Lekce uklidňující: společnost není bezmocná. Demokratické instituce jsou opravitelné – ale čím déle se erodují, tím dražší a konfliktnější je oprava.

A teď statistika – ne ideologie. Dva tvrdé indikátory (svoboda + vnímání korupce) pro ČR a vybrané země regionu:

Freedom House: „semafor“ politických práv a občanských svobod

Freedom House je dlouhodobě respektovaná mezinárodní watchdog organizace, která každoročně vydává zprávu Freedom in the World. V ní hodnotí země na škále 0–100 podle toho, jak se v praxi daří chránit politická práva (férovost voleb, pluralita, fungování vlády) a občanské svobody (svoboda médií, shromažďování, nezávislost justice, práva menšin a další). Skóre nevzniká z jednoho „pocitu“, ale ze souboru jasně popsaných kritérií a expertního posouzení – proto se na něj odkazují média i akademická a politologická literatura jako na orientační, mezinárodně srovnatelný ukazatel. Když například u země dlouhodobě klesá bodové hodnocení, bývá to signál, že se zhoršují brzdy a protiváhy: tlak na média, soudy, kontrolní instituce, férovost soutěže nebo základní občanské svobody.

Freedom House (Freedom in the World 2025, skóre 0–100):

• Česko si zatím vede dobře: 95,
• Slovensko 89, Polsko 82, Maďarsko 65, Rumunsko 82.

Transparency International: korupce jako „vnímání“, které ovlivňuje realitu

Transparency International je globální protikorupční organizace, známá hlavně díky indexu CPI (Corruption Perceptions Index). Ten také používá škálu 0–100, kde vyšší číslo znamená nižší vnímanou korupci ve veřejném sektoru. Klíčové je slovo „vnímání“: CPI neměří počet trestných činů ani „kolik kdo ukradl“, ale skládá se z více nezávislých zdrojů (expertní hodnocení, průzkumy mezi podnikateli a institucemi), které dohromady ukazují, jak je stát považován za odolný vůči úplatkům, klientelismu a zneužití moci. Smysl CPI je praktický: vnímání korupce ovlivňuje důvěru lidí, ochotu investovat, kvalitu veřejných zakázek i respekt k pravidlům. Proto když se dlouhodobě nedaří korupční prostředí brzdit, vzniká živná půda pro „marketingovou“ politiku, která zklamaným voličům nabízí rychlé zkratky a jednoduché viníky místo systémových oprav.

Transparency International (CPI 2024, skóre 0–100; „vnímání“ korupce):

• Žádná sláva pro Česko: 56,
• Slovensko 49, Polsko 53, Maďarsko 41, Rumunsko 46.

Tohle nejsou absolutní pravdy. Ale jako semafor fungují: když dlouhodobě zhasíná „svoboda“ a zároveň se nedaří brzdit korupční prostředí, marketingová politika má ideální půdu.

Co ještě pomůže společnosti

• Profesionalizace státu: jasná pravidla pro jmenování do klíčových institucí, transparentní výběrová řízení, ochrana služebního zákona před ohýbáním.
• Omezení skrytého financování vlivu: přehledné financování kampaní, tvrdé sankce, auditovatelné výdaje na online reklamu.
• Mediální pluralita a transparentní vlastnictví: bez toho se politická soutěž mění v „kdo vlastní megafon“.
• Vzdělávání v argumentaci a mediální gramotnosti: ne jako moralizování, ale jako praktická dovednost.
• Kultura odpovědnosti: od politiků i od voličů – bez výmluvy „oni taky“.

Profesionalizace státu: konec „trafik“ a politických dosazování

Největší pojistka proti marketingové politice je obyčejná, nudná věc: stát jako profesionální organizace, ne jako kořist vítěze voleb. Konkrétně to znamená: jasná pravidla, kdo a jak vybírá šéfy klíčových úřadů (regulátoři, kontrolní instituce, dozorčí rady státních firem, úřady s velkými rozpočty), povinná výběrová řízení s veřejnými kritérii a zveřejněnými životopisy, a hlavně skutečná ochrana úředníků před politickými čistkami. Jakmile se po volbách běžně „vymění patro“ podle loajality, rozpadá se paměť státu a roste prostor pro klientelismus: zakázky, dotace a rozhodnutí se začnou točit kolem „našich lidí“, ne kolem zákona a veřejného zájmu.

Peníze a vliv: transparentní kampaně, stopka pro šedé kanály

Druhá pojistka je vidět peníze a vidět, za co se platí. Nestačí účet kampaně – musí být dohledatelné i to, kdo platí online reklamu, kdo stojí za „nezávislými“ stránkami a jaké jsou reálné náklady na produkci a distribuci obsahu. Bez auditovatelných výdajů se politická soutěž mění v závod, kdo umí lépe schovat marketing: třetí strany, „spontánní“ profily, placená podpora, šedá zóna influencerů.

Pokud má mít pravidla smysl, musí následovat tvrdé sankce: za obcházení financování, za nedoložené výdaje, za skryté zadavatele reklamy. Jinak se z „transparentnosti“ stane jen formální papír, který obchází každý, kdo má dost peněz a právníků.

Média a dovednosti: aby megafon neporazil realitu

Třetí věc je jednoduchá: kdo vlastní megafon, často vyhrává. Proto je klíčová mediální pluralita a průhledné vlastnictví médií – aby bylo zřejmé, čí zájem médium ve skutečnosti tlačí, a aby na trhu existovalo víc nezávislých zdrojů, ne jeden dominantní „vypravěč“. A paralelně s tím je nutné učit lidi praktickou obranu: rozpoznat manipulativní zkratky, práci s emocemi, falešná dilemata, nálepkování nepřítele a „příběhy bez dat“.

Tohle není morálka – to je gramotnost pro 21. století. Bez ní se veřejná debata zvrhne na soutěž o největší emoci a největší dosah, a odpovědnost („kdo to zaplatí, kdo ponese následky, co se stane za rok“) zmizí z radaru úplně.

Provokativní varování

Demokracie se dá rozebrat bez jediného tanku v ulicích. Stačí, když většina lidí přijme tři věty:

„Stejně se nedá nic dělat.“ – „Všichni jsou stejní.“ – „Hlavně ať to někdo konečně zařídí.“

Demokracie není sentiment. Je to technologie na omezení moci. Funguje jen tehdy, když občané odmítnou být publikem a zůstanou spoluautory pravidel. Marketingové strany jsou silné v obrazu. Slabé jsou ve chvíli, kdy po nich začnete chtít skutečnou práci: data, odpovědnost, kontrolu a výsledky. A přesně tam se rozhoduje, jestli je dnešní vlna jen přechod – nebo řetězec kroků, které už jednou někdo nepůjde vzít zpátky.

Malé shrnutí na závěr

• „Marketingová politika“ je problém ve chvíli, kdy nahrazuje program a tlačí na instituce.
• Populistický styl vyhrává, protože prodává jednoduchý příběh v době složitosti a nedůvěry.
• Největší škody vznikají pomalu: eroze pravidel, normalizace střetu zájmů, mediální převaha.
• Obrana je praktická: chtít měřitelné sliby, hlídat personální kroky, držet informační hygienu.
• Instituce se dají opravovat – ale čím později, tím dráž.

Odkazy a kontext

[1] Vláda ČR – informace a výstupy premiéra Andreje Babiše (oficiální web)
[2] Radio Prague International: Babišova vláda a rozpočet 2026 (kontext po volbách)
[3] Reuters: Slovensko – ústavní/politické kroky a obavy o instituce
[4] Freedom House 2025: Maďarsko (Partly Free, 65/100)
[5] Freedom House: Polsko – profil a kontext vývoje po roce 2015 a změně vlády
[6] Reuters: Rumunsko – nový premiér Ilie Bolojan (prosinec 2025)
[7] Reuters: Německo – Friedrich Merz jako kancléř (kontext 2025/2026)
[8] Reuters: Rakousko – Christian Stocker a vznik koaliční vlády
[9] Reuters: Francie – jmenování premiéra Sébastiena Lecornu
[10] Evropská komise: Rule of Law Report 2025 (hlavní stránka)
[11] Evropská komise: Q&A k Rule of Law Report 2025 (shrnutí oblastí a problémů)
[12] Evropská komise: Evropský akt o svobodě médií (EMFA) – přehled a cíle
[13] Evropská komise: Digital Services Act – seznam VLOP/VLOSE (aktuální)
[14] Freedom House 2025: Česko (95/100)
[15] Freedom House 2025: Slovensko (89/100)
[16] Freedom House 2025: Polsko (základní skóre a kontext)
[17] Freedom House 2025: Maďarsko (65/100)
[18] Freedom House 2025: Rumunsko (82/100)
[19] Transparency International: CPI 2024 – přehled
[20] Transparency International: Česko – CPI 2024 (skóre 56)
[21] Transparency International: Slovensko – CPI 2024 (skóre 49)
[22] Transparency International: Polsko – CPI 2024 (skóre 53)
[23] Transparency International: Maďarsko – CPI 2024 (skóre 41)