Publikováno

Česká republika v roce 2025 nežije „dobou obálek v igelitce“ jako v devadesátkách. Korupce se ale přesunula do sofistikovanější podoby – do velkých veřejných zakázek, dotačních schémat a dlouhodobých vazeb mezi byznysem a politikou. Mezinárodní indexy mluví o stagnaci, bezpečnostní služby o ekonomice „prolezlé klientelismem“ a slavný Crony Capitalism Index řadí Česko hned za Rusko. Co to znamená v praxi a kdo s tím reálně něco dělá?

Co vlastně bilancujeme: proč se rok 2025 opírá o data za 2023–2024

Při „bilanci korupce za rok 2025“ je třeba přiznat: tvrdá čísla máme vždycky se zpožděním.

  • Mezinárodní indexy (Transparency International, The Economist) zveřejňují výsledky za rok 2024 na začátku roku 2025.
  • Zprávy BIS, GRECO nebo Evropské komise hodnotí situaci s ročním odstupem.

Tahle bilance proto kombinuje tři vrstvy:

  1. Statistiky a indexy za rok 2023–2024 (CPI, Crony Capitalism Index, výroční zprávy).
  2. Politiky a koncepce schválené v roce 2025 (nový Akční plán boje proti korupci 2025–2026).
  3. Velké kauzy, které hýbou rokem 2025 (Motol, DPMLJ, případy ve velkých městech).

Dohromady dávají poměrně konzistentní obraz: formálně máme slušný právní rámec, ale prakticky trvá problém s vymahatelností práva a se strukturou ekonomiky, kde se velká část bohatství rodí v „kamarádských“ vztazích se státem.

Tvrdá čísla: jak si Česko vede ve světových žebříčcích

Corruption Perceptions Index: stagnace na 56 bodech

Transparency International zveřejnila v roce 2025 výsledky Corruption Perceptions Index (CPI) 2024. Česká republika:

  • 56 bodů ze 100 (0 = silně zkorumpovaná, 100 = velmi čistá),
  • 46. místo ze zhruba 180 zemí,
  • pokles o několik příček proti předchozímu roku (57 bodů).

V rámci EU:

  • průměr EU je 64 bodů,
  • nejlepší zemí je Dánsko s 90 body,
  • na chvostu EU jsou státy s hodnotami kolem 40 bodů.

Pro srovnání (CPI 2024):

  • Německo – 78 bodů,
  • Rakousko – 76 bodů,
  • Polsko – 54 bodů,
  • Slovensko – 53 bodů,
  • Maďarsko – 42 bodů.

Česko tak stojí ve středu evropského pelotonu: není „nejhorší ve třídě“, ale stabilně zaostává za západoevropským standardem. Transparency International to popisuje jako „dlouhodobou stagnaci“ – bez výrazného zlepšení i přes řadu vládních prohlášení.

Čtěte také  Jak nás čte svět: Babiš, střet zájmů a český experiment s demokracií

Crony Capitalism Index: druhé místo hned za Ruskem

Zcela jiný obrázek ukazuje Crony Capitalism Index týdeníku The Economist, někdy česky označovaný jako „index kamarádského/klientelistického kapitalismu“. Měří, jak velká část bohatství dolarových miliardářů pochází z takzvaných „crony sektorů“ – oborů typicky napojených na stát (energie, nemovitosti, finance, těžba, regulované monopoly).

Podle shrnutí agentury ČTK a článků v českých médiích:

  • Rusko – majetek miliardářů v „kamarádských sektorech“ ≈ 19 % HDP,
  • Česká republika – více než 15 % HDP,
  • Česko je v indexu hned na druhém místě za Ruskem, před Malajsií, Singapurem či Mexikem.

Další analýzy upozorňují, že 11 nejbohatších Čechů vlastní majetek odpovídající zhruba 18 % českého HDP.

Co z toho plyne?

  • CPI říká, jak větší expertní veřejnost vnímá korupci.
  • Crony Capitalism Index ukazuje, jak silně je ekonomika ovládána úzkou skupinou miliardářů profitujících z odvětví závislých na rozhodování státu.

Z kombinace obou indexů vychází obraz země, kde „malá“ každodenní korupce slábne, ale struktury kamarádského kapitalismu přetrvávají velmi silně.

Stát systémově posílá bohatství (z našich daní) do soukromých rukou

Být v tomhle žebříčku hned za Ruskem neznamená, že jsme druhá „nejzkorumpovanější“ země na světě. Znamená to, že velmi velká část velkého bohatství u nás vzniká v oborech závislých na rozhodnutí státu – na povoleních, licencích, regulaci, dotacích a veřejných zakázkách. Jinak řečeno: kdo má blízko k politice a úředníkům, má mnohem větší šanci zbohatnout než ten, kdo „jen“ vymyslí dobrý výrobek nebo službu a uspěje na volném trhu.

To je typické právě pro oligarchické systémy, jako je Rusko. Rozdíl je v tom, že Česko je pořád demokratická země s volbami, svobodnými médii a nezávislými soudy – ale struktura bohatství a byznysu nese podobné rysy: několik málo skupin má velký vliv na energetiku, média, stavebnictví či finanční sektor a zároveň silné vazby na stát. Pro občana to znamená vyšší riziko, že se zákony, dotace nebo veřejné zakázky budou psát „na míru“ těmto hráčům, ne veřejnému zájmu.

Je to tedy varovný signál: formálně máme evropská pravidla, ale reálně se část moci koncentruje v rukou úzké elity, která umí využít blízkost ke státu. Pokud se to nezmění, hrozí, že se z Česka stane stabilně „oligarchická“ ekonomika – jen s mírnějšími politickými poměry než v Rusku.

Kdo tvoří skupinu „jedenácti nejbohatších“?

Když se podíváme, kdo vlastně tvoří onu skupinu „jedenácti nejbohatších“, nejde o neznámá jména. Podle žebříčku Forbes pro rok 2025 jsou to Renáta Kellnerová s rodinou (PPF), Daniel Křetínský (EPH), Karel Komárek (KKCG), Michal Strnad (CSG), Pavel Tykač (Sev.en), Radovan Vítek (CPI), Andrej Babiš (Agrofert), Jaromír Tesař (Energo-Pro), Aleš Zavoral (Alza), Pavel Baudiš (Avast/Gen Digital) a Tomáš Chrenek (Agel, Moravia Steel). Forbes jejich majetek pro rok 2025 odhaduje v rozmezí zhruba 47–380 miliard korun na osobu; dohromady jde o částky v řádu zhruba půldruhého bilionu korun. Analýza Seznam Zpráv na základě dat Forbesu dříve upozornila, že podle této metodiky vlastnilo 11 nejbohatších Čechů majetek odpovídající zhruba 18 % českého HDP.

Vývoj jejich majetku v posledních letech ukazuje, že bohatství této špičky se spíše zvyšuje a zároveň koncentruje. Mezi roky 2023 a 2025 výrazně posílili zejména Daniel Křetínský (zhruba z 211 na 284 miliard Kč), Karel Komárek (zhruba z 186 na 262,5 miliardy Kč) a velmi prudce Michal Strnad, jehož majetek podle Forbesu vyskočil z necelých 46 miliard v roce 2023 na více než 230 miliard v roce 2025 díky boomu zbrojního průmyslu. Naopak u Pavla Tykače a Radovana Vítka žebříček ukazuje spíše stagnaci či mírný pokles v souvislosti s výkyvy v energetice a realitách, a u Andreje Babiše Forbes zaznamenal pokles hodnoty Agrofertu po mimořádně ziskovém roce 2022.

Důležité je, že tato skupina je dlouhodobě velmi stabilní – jména se mění jen málo, zatímco jejich podíl na bohatství země zůstává velmi vysoký. Analýzy Seznam Zpráv i další publicistika ukazují, že koncentrovaný majetek této elity se v čase drží kolem pětiny českého HDP. To je přesně ten moment, který sleduje Crony Capitalism Index: nejde o to, že by „každý miliardář byl automaticky korupčník“, ale o to, že když malá skupina lidí ovládá tak velkou část bohatství v oborech závislých na státu (energie, infrastruktura, finance, zdravotnictví), vzniká silné pokušení prosazovat svůj ekonomický zájem i skrze politiku, lobbying a zákulisní vlivy.

Co říkají vnitrostátní a evropské zprávy

BIS: ekonomika „prolezlá klientelismem“

Bezpečnostní informační služba (BIS) ve své výroční zprávě (a jejím mediálním shrnutí) upozornila, že česká ekonomika je „prolezlá klientelismem“, zejména v sektorech:

  • energetika,
  • zdravotnictví,
  • IT a velké zakázky pro veřejný sektor.

Podle BIS existují sítě firem a prostředníků, které se snaží dlouhodobě ovlivňovat rozhodování státních institucí a veřejných zadavatelů – od regulace přes obsazování funkcí až po konkrétní tendry.

BIS tím nemyslí jen „klasické úplatky“, ale hlavně to, že se kolem veřejných peněz vytvářejí dlouhodobé vztahy a závislosti. Typický model vypadá tak, že několik propojených firem, konzultantů a bývalých politiků nebo úředníků roky nabízí „poradenství“ ministerstvům, nemocnicím či energetickým firmám. Pomáhají psát zadání zakázek, navrhují „optimální řešení“ a zároveň se pak objevují na straně dodavatelů. Formálně je vše podle zákona, ale soutěž je jen zdánlivá – zakázka je napsaná tak, aby ji reálně splnilo jen pár „zasvěcených“ firem.

V energetice to může znamenat složité smlouvy na dodávky energie či investice do sítí, kde se laik vyzná jen těžko. V nemocnicích jde o nákupy přístrojů, stavební práce či outsourcing služeb, které se opakovaně zadávají úzkému okruhu dodavatelů. V IT zase o velké informační systémy, kde je úřad často zcela závislý na jednom dodavateli (tzv. vendor lock-in), takže každé další rozšíření či údržba stojí násobky původní ceny. Podle BIS je problém právě v tom, že tyto vztahy jsou trvalé a zakotvené, takže se obtížně rozkrývají a politické reprezentace se s nimi potýkají bez ohledu na to, kdo je zrovna u moci.

Pro běžného občana se tento klientelismus neprojevuje jen „někde nahoře“, ale ve velmi konkrétních věcech: v účtech za energie, v tom, kolik peněz zbude na platy zdravotníků, nebo v tom, zda stát zvládne vyvíjet vlastní digitální služby bez předražených zakázek. BIS tak svými výročními zprávami v podstatě říká, že část veřejných rozpočtů odtéká do kapes zprostředkovatelů a spřátelených firem, místo aby zvyšovala kvalitu služeb, které mají lidé od státu dostávat.

GRECO: dobré zákony, slabší vymáhání

Skupina států proti korupci při Radě Evropy (GRECO) ve své 5. hodnotící zprávě o České republice konstatuje, že:

  • trestní rámec pro úplatkářství je relativně robustní,
  • problémem je nedostatečné vymáhání a prevence, zejména u nejvyšších pater politiky,
  • chybí či je slabá regulace lobbingu, etické kodexy pro poslance, transparentní majetková přiznání vedoucích veřejných činitelů.

Řada doporučení GRECO se promítá do vládní Koncepce boje proti korupci a Akčního plánu 2025–2026 – ale posun v praxi bude možné hodnotit až v dalších letech.

GRECO v zásadě říká: zákony proti korupci v Česku nejsou špatné, ale nejvyšší patra moci s nimi často přicházejí do styku jen na papíře. Premiér, ministři, jejich náměstci a poradci mají sice povinnost ohlašovat střety zájmů a dodržovat určitá pravidla, ale chybí jim jasný etický kodex, pravidelné školení, praktické návody „co dělat“ v konkrétních situacích, a hlavně důsledná kontrola. Podobně u policie GRECO upozorňuje, že systém vypadá robustně, ale chybí mu silnější vnitřní kultura integrity – tedy jasná pravidla, jak se mají příslušníci chovat, a průhledný dohled nad tím, jestli se to opravdu děje.

Zpráva také zdůrazňuje, že lobbing v Česku zůstává prakticky neregulovaný a majetková přiznání u lidí s nejvyšší exekutivní mocí nejsou dostatečně srozumitelná, snadno dohledatelná ani systematicky kontrolovaná. GRECO navrhuje, aby se majetková přiznání vrcholných politiků a jejich poradců zpřehlednila, byla dostupná veřejnosti v jednoduché podobě a aby je prověřoval nezávislý orgán, který má kapacitu udělovat sankce. Pokud se tato doporučení podaří naplnit, může se Česko přiblížit zemím, kde nejen existují protikorupční zákony, ale kde také běžně platí, že mocní musí velmi přesně dokládat, jak rozhodují a z čeho žijí.

Zpráva o právním státu: korupce je pořád citlivé místo

Zpráva Evropské komise o právním státu (Rule of Law Report) pro Českou republiku za roky 2024 a 2025 potvrzuje smíšený obraz:

  • pozitivně hodnotí zlepšení ochrany oznamovatelů (whistleblowerů) a některé kroky v oblasti justice,
  • upozorňuje však na rizika v oblasti veřejných zakázek, střetu zájmů a slabé regulace lobbingu,
  • poukazuje na to, že strategické protikorupční dokumenty existují, ale jejich plnění je nerovnoměrné.

Jinými slovy: papírově vypadá český systém dobře, ale klíčová otázka je důslednost a nezávislost při vymáhání pravidel.

Zpráva o právním státu jde v podrobnostech dál a popisuje, kde přesně Česko ztrácí body. U veřejných zakázek Evropská komise upozorňuje, že i když zákon umožňuje soutěžit transparentně, v praxi se často využívají výjimky, zakázky se dělí na menší části nebo se vypisují tak, aby vyhovovaly jen omezenému počtu firem. Podobně u střetu zájmů říká, že pravidla existují, ale jejich kontrola je složitá a pomalá – výsledkem je, že občan sice vidí, že „nějaké formuláře“ existují, ale už nemá jistotu, zda má někdo vůli a kapacitu ověřovat, jestli v nich politici uvádějí pravdu.

Komise zároveň připomíná, že Česko má na papíře solidní strategie – koncepci boje proti korupci, akční plány, protikorupční programy ve státní správě. Problém je v tom, že jejich naplňování je velmi nerovnoměrné: některá ministerstva a úřady je berou vážně, jinde zůstávají jen „povinným dokumentem v šanonu“. V praxi to znamená, že kvalita ochrany před korupcí se může výrazně lišit podle toho, na jaký úřad, nemocnici nebo město zrovna narazíte – a právě tahle nerovnost je jeden z hlavních důvodů, proč je korupce v českém právním státě pořád tak citlivé téma.

Které vlády se na tomto současném stavu nejvíce podepsaly?

Na dnešní podobě korupčního prostředí se nepodepsala jedna „zlá“ vláda, ale dlouhá řada kabinetů od 90. let. Klíčové bylo období rychlé privatizace a vzniku nového byznysu za vlád Václava Klause. Privatizace probíhala v prostředí, kde neexistovala vyspělá kontrola, jasná pravidla pro střet zájmů ani dohled nad financováním politiky. Výsledkem byl vznik silných podnikatelských skupin napojených na stát a prostor pro tunelování firem a bank, který se dodnes připomíná v debatách o „divokých devadesátkách“.

Druhé zlomové období přišlo po roce 1998 s tzv. opoziční smlouvou mezi ČSSD a ODS. Kritici ji popisují jako kartel dvou největších stran, který oslabil skutečnou politickou soutěž a otevřel prostor pro systematický klientelismus: obsazování funkcí ve státní správě a státních firmách podle stranické příslušnosti, dělení médií a dozorčích rad „napůl“ a oslabení kontrolních mechanismů. I když zastánci smlouvy mluví o stabilitě, řada analýz ji dodnes označuje za moment, kdy se propojení politiky a byznysu stalo pevnou součástí českého systému.

V následujících letech se střídaly vlády Mirka Topolánka, Petra Nečase, Bohuslava Sobotky, Andreje Babiše a Petra Fialy – a žádná z nich nedokázala korupční prostředí zásadně proměnit. Za Topolánka protikorupční agenda spíše slábla, za Nečasovy vlády naopak policie poprvé výrazně zasáhla do nejvyšší politiky (kauza Nagyová), což vedlo k pádu kabinetu. Kabinet Bohuslava Sobotky a zejména následná vláda Andreje Babiše slibovaly „zásadní zúčtování s korupcí“, ale podle Transparency International zůstala Babišova protikorupční kampaň převážně marketingem a v CPI se Česko spíše propadalo nebo stagnovalo. Současná vláda Petra Fialy přijala důležitý zákon o ochraně oznamovatelů, zároveň však kauzy jako Dozimetr ukazují, že klientelistické sítě v komunální politice a městských firmách fungují bez ohledu na to, která strana je zrovna u moci.

Vládní protikorupční politika: strategie na papíře

Koncepce boje proti korupci 2023–2026

Vláda schválila Vládní koncepci boje proti korupci na léta 2023–2026, která má být střednědobým rámcem pro protikorupční politiku státu. Dokument staví na čtyřech pilířích:

  1. Výkonná a nezávislá veřejná moc,
  2. Transparentnost a otevřený přístup k informacím,
  3. Hospodárné nakládání s majetkem státu,
  4. Rozvoj občanské společnosti.

Na tuto koncepci navazují Akční plány boje proti korupci (2023–2024, nově 2025–2026).

Akční plán 2025–2026

V prosinci 2024 vláda schválila Akční plán boje proti korupci na roky 2025 a 2026, který konkrétně rozpracovává:

  • opatření k promítnutí doporučení GRECO do českého práva,
  • kroky ke zlepšení transparentnosti veřejných zakázek,
  • posílení etických kodexů a prevence střetu zájmů,
  • podporu oznamovatelů a další „měkká“ opatření (vzdělávání, metodiky).

Jeden z praktických problémů české protikorupční politiky je, že strategií, koncepcí a plánů máme relativně dost – ale jejich plnění se v reálném životě občanům často nepromítá.

Jak korupce v Česku nejčastěji vypadá

Z analýz Transparency International, spolku Oživení, Nejvyššího kontrolního úřadu a dalších organizací lze složit poměrně konzistentní mozaiku typických praktik:

  1. Manipulace veřejných zakázek
    • zakázky „šitá na míru“ konkrétním firmám,
    • omezení konkurence přes přehnané kvalifikační podmínky,
    • rozdělování zakázek na menší části, aby se obešel zákon.
  2. Nepotismus a „trafiky“
    • obsazování dozorčích rad a vedení firem spřízněnými osobami,
    • rotace mezi politikou, státní správou a byznysem („otáčivé dveře“).
  3. Zneužívání dotací a evropských peněz
    • projekty s přemrštěnými cenami,
    • formální splnění podmínek, ale skutečný přínos pro veřejnost minimální,
    • skrytý střet zájmů příjemců.
  4. Regionální klientelismus
    • propojení lokálních podnikatelů s politickými reprezentacemi krajů a měst,
    • kontrola klíčových zakázek (doprava, odpady, stavebnictví, IT).

„Malé úplatky“ u okénka nebo „obálka za razítko“ dnes nejsou hlavní obraz korupce. Mnohem typičtější je kombinace vlivu na rozhodování, nastavení pravidel a využívání veřejných peněz ve prospěch úzké skupiny hráčů.

Politici dlouho lžou o protikorupčních opatřeních. Systémově je korupce trpěna a přináší profit

Na papíře není korupce v Česku „schvalovaná“ – žádná vláda ani politická strana si ji nedá do programu. Ale zprávy Evropské komise, GRECO i BIS se shodují v jedné věci: systém vytváří prostředí, kde je korupce a klientelismus v určitých patrech moci dlouhodobě trpěný. U velkých kauz často dochází ke zpožděním, složitým řízením a jen malému počtu pravomocných rozsudků, takže riziko postihu je nízké. Evropská komise výslovně zmiňuje, že případy vysoce postavených osob zůstávají „bodem pozornosti“ kvůli průtahům a podezřením na politické zásahy, i když je právní rámec formálně robustní.

GRECO i BIS zároveň říkají, že v českém prostředí chybí dostatečně přísná a praktická pravidla pro lobbing, majetková přiznání a prevenci střetu zájmů u těch nejmocnějších, a že klientelismus v energetice, zdravotnictví či IT je dlouhodobý a systémový problém. V překladu do běžné řeči: politici o boji s korupcí mluví, ale často nezavádějí dostatečně tvrdé brzdy a pojistky proti zneužívání moci – zvlášť tam, kde se dotýkají vlastních stranických nebo byznysových zájmů. Je poctivé říct, že je v řadě oblastí tichým způsobem akceptovaná – tím, že se rizikové praktiky málo kontrolují, málo trestají a klíčové reformy se roky odkládají.

Stát umožní rozkradení desítek miliard ročně

Když to velmi zjednodušíme, občané a firmy v Česku ročně odvedou státu zhruba 1,8 bilionu korun na daních a odvodech – to je asi třetina našeho HDP. Přesně spočítat, kolik z těchto peněz „zmizí“ kvůli korupci, ale dnes neumí ani stát, ani EU, ani experti. Máme jen nepřímé ukazatele: EU dlouhodobě odhaduje náklady korupce na úrovni zhruba 1 % HDP, některé starší studie pro ČR (velmi široce pojaté) pracují i s vyššími čísly, ale ty nejsou oficiálně přijímané a jejich metodika je sporná. Z analýz veřejných zakázek zároveň víme, že předražení a neefektivita se často pohybuje v řádu desítek procent konkrétní zakázky, ale netýká se všech výdajů státu, jen části investic a nákupů.

  • HDP ČR je dnes zhruba 6–7 bilionů Kč ročně (v běžných cenách; přesná čísla se liší podle zdroje a roku, pro 2023–2025 se pohybujeme kolem 6,5 bilionu Kč).
  • 1 % HDP tak odpovídá zhruba 65–70 miliardám korun ročně.

Pokud to převedeme do řeči „kolik procent daní může zbytečně odtéct do soukromých rukou kvůli korupci a klientelismu“, je poctivé říct jen tohle: rámcově se bavíme o jednotkách procent vybraných daní, ne o desítkách procent. U země, jako je Česko, kde jsou daňové příjmy kolem 33 % HDP a odhady nákladů korupce (v užším smyslu) se v evropských modelech pohybují okolo 1 % HDP, to zhruba odpovídá několika procentům z toho, co každý rok odvedeme státu. Přesnější číslo dnes nemáme – každá „jistá“ věta typu „10 % vašich daní se rozkrade“ je spíš slogan než seriózní údaj. Jisté ale je, že jde o desítky miliard ročně, a právě proto má smysl řešit kvalitu veřejných zakázek, otevřená data, kontrolu střetu zájmů a ochranu oznamovatelů – tam se rozhoduje, jestli z našich daní budou kvalitní služby, nebo zbytečně bohatší „kamarádi státu“.

Zhruba 600 Kč z každé mzdy hodíme do černé díry korupce, kterou spravuje stát

Když vezmeme jako orientační základ to, co používají evropské instituce – tedy že náklady korupce odpovídají zhruba 1 % HDP ročně – u Česka to znamená asi 65–70 miliard korun za rok. To je přibližně 3–4 % všech vybraných daní a odvodů (stát a obce dohromady vyberou kolem 1,8 bilionu Kč ročně). Jednoduše řečeno: kdyby platilo, že korupce a klientelismus „sežerou“ 1 % HDP, pak z každé stokoruny, kterou na daních a odvodech odvedeme státu, by řádově 3–4 koruny odpovídaly těmto ztrátám.

Převedeno na člověka s průměrnou hrubou mzdou kolem 46 000 Kč měsíčně: takový zaměstnanec včetně odvodů zaměstnavatele „generuje“ pro veřejné rozpočty zhruba 15 000 Kč měsíčně (daň z příjmu + zdravotní a sociální pojištění). Pokud z toho 3–4 % odpovídají ztrátám spojeným s korupcí a klientelismem, vychází to zhruba na 500–600 Kč měsíčně – tedy řádově několik set korun z průměrné mzdy, které se místo kvalitních služeb státu „ztratí“ v předražených zakázkách, neefektivních dotacích a podobných mechanismech. Je důležité dodat, že jde o modelový, těžko ověřitelný odhad řádu, ne o přesné účetní číslo – skutečná výše může být o něco nižší nebo vyšší.

Čtěte také  Korupce v Česku: fenomén, kauzy, řešení

Příběhy roku 2025: symbolické kauzy

Motol: chobotnice v největší české nemocnici

Jedním z nejvýraznějších případů roku 2025 je korupční kauza kolem zakázek Fakultní nemocnice Motol (FN Motol), do níž je zapojen i Úřad evropského veřejného žalobce (EPPO).

Podle EPPO a českých médií:

  • obviněno je více než 16–18 osob, včetně bývalého ředitele Miloslava Ludvíka a jeho náměstka Pavla Budinského,
  • vyšetřovatelé hovoří o podezření z korupce, dotačního podvodu, poškození finančních zájmů EU a praní špinavých peněz,
  • podezřelé zakázky se týkají projektů za zhruba 4 miliardy Kč, spolufinancovaných z fondů EU a Národního plánu obnovy (např. modernizace „Modrého pavilonu“, příprava onkologického centra).

Reakce státu a EU:

  • ministr zdravotnictví Ludvíka odvolal z funkce,
  • ministerstvo dočasně pozastavilo miliardové dotace pro FN Motol, hrozí navracení části evropských peněz,
  • EPPO a česká policie zabavily majetek v hodnotě přes 100 milionů korun; v zahraničí byly zmraženy některé účty.

Všichni obvinění mají samozřejmě právo na presumpci neviny. Z hlediska bilance korupce je ale kauza Motol učebnicovým příkladem:

  • ovlivňování obřích zakázek ve zdravotnictví,
  • kombinace domácích a evropských peněz,
  • struktura, kde je klíčová nemocnice potenciálním zdrojem „renty“ pro úzký okruh aktérů.

DPMLJ: sedm let od razie k návrhu obžaloby

Dlouhodobým symbolem regionálního klientelismu je kauza Dopravního podniku měst Liberce a Jablonce nad Nisou (DPMLJ).

  • Policie zasahovala v DPMLJ už v roce 2018,
  • šlo o podezření z manipulace zakázek, nevýhodných smluv s firmou BusLine a škod na evropských dotacích,
  • v únoru 2024 byl bývalý liberecký zastupitel Pavel Šulc (dříve ANO) pravomocně odsouzen za přijetí úplatku – tříletá podmínka, peněžitý trest přes 2,2 milionu Kč a postih jeho firmy Smartkonstrukt.

V červenci 2025 NCOZ navrhla obžalovat 10 lidí a 16 firem kvůli korupci a manipulaci veřejných zakázek v DPMLJ; podnik je v řízení v pozici poškozeného. Už dříve došlo k několika dohodám o vině a trestu.

Zde vidíme:

  • pomalost trestního řízení (od razie k návrhu obžaloby téměř 7 let),
  • rozsah kauzy (desítky subjektů, vazby na regionální politiku),
  • význam systémových změn ve vedení podniku, které město mezitím provedlo.

Pardubice a další města: veřejné zakázky jako Achillova pata

Podobné schéma se objevuje i v jiných městech. V Pardubicích čelí několik osob obžalobě za manipulace s městskými zakázkami, detektivové popisují domluvy předem, koordinaci firem a ovlivňování ceny.

Nejde o „ojeté auto za drobný bakšiš“, ale opět o organizované ovlivňování veřejných zakázek:

  • kartelové domluvy mezi uchazeči,
  • vliv jednotlivých politiků či úředníků na zadání,
  • škody v řádech desítek či stovek milionů korun.

Jak si Česko vede ve srovnání s Evropou

Tvrdá čísla: Corruption Perceptions Index

Pro „bilanci roku 2025“ máme zatím k dispozici nejnovější kompletní data z Corruption Perceptions Index 2024 (CPI) od Transparency International. Česká republika v něm získala 56 bodů ze 100 a obsadila 46. místo ze 180 zemí, přičemž oproti roku 2023 si pohoršila o pět příček (tehdy 57 bodů, 41. místo).

V rámci EU platí:

  • Průměr EU: cca 64 bodů
  • ČR: 56 bodů, 46. místo
  • Německo: 75 bodů, 15. místo (dlouhodobě patří mezi evropské „vzorové“ země)
  • Polsko: 53 bodů, 53. místo – těsně pod Českem.
  • Slovensko: 49 bodů, 59. místo, navíc se jedná o historicky nejhorší výsledek země.
  • Maďarsko: 41 bodů, 82. místo, nejhorší výsledek v celé EU.

Nejlépe si v EU i celosvětově vede tradičně severský blok (Dánsko okolo 90 bodů), na opačném konci globálního žebříčku jsou státy se silnou nestabilitou a autoritářskými režimy (okolo 20–25 bodů).

Co z toho plyne pro Česko?

  • Nejsme „propadlíci“ typu Maďarska či Rumunska,
  • ale výrazně zaostáváme za západní Evropou a i ve střední Evropě se spíše držíme ve „šedém průměru“ – lepší než Slovensko, horší než Německo, zhruba na úrovni Polska.

Z pohledu roku 2025 se tedy nedá mluvit o průlomu – spíš o stagnaci s mírným zhoršením v posledním roce.

Crony / „kmotrovský“ kapitalismus: proč je Česko druhé hned za Ruskem

Zatímco CPI měří vnímání korupce obecně, Crony Capitalism Index týdeníku The Economist sleduje, jak velký podíl ekonomiky ovládají miliardáři vydělávající v sektorech, které jsou extrémně závislé na státu – těžba, energetika, stavebnictví, nemovitosti, finance, zbrojní průmysl atd.

Podle poslední publikované verze indexu:

  • Česká republika je druhá nejhorší na světě hned po Rusku,
  • zhruba 15 % českého HDP je generováno v tzv. „crony sektorech“ kontrolovaných úzkou skupinou miliardářů,
  • v typické vyspělé demokracii se tento podíl pohybuje kolem 2–5 %.

Je důležité dodat dvě věci:

  1. Index neměří přímo trestnou korupci, ale koncentraci ekonomické moci v regulovaných odvětvích;
  2. I tak je pro Česko alarmující, že se pohybuje v těsném závěsu za Ruskem – typicky spojovaným s oligarchizací a propojením byznysu s politikou.

V kombinaci s výsledky CPI to znamená:
běžná „malá“ korupce nemusí být v ČR extrémně horší než jinde, ale struktura ekonomiky vykazuje silné rysy oligarchického, „kamarádského“ kapitalismu, kde přístup k veřejným penězům a regulovaným trhům hraje obrovskou roli v tom, kdo zbohatne.

Právní stát, klientelismus a hodnocení mezinárodními institucemi

Zpráva o právním státu (EU Rule of Law Report) pro Českou republiku v roce 2024 oceňuje některé reformy justice, ale upozorňuje na přetrvávající problémy:

  • dlouhé délky soudních řízení,
  • obtížné vyšetřování vysoce postavených osob,
  • přetrvávající rizika v oblasti veřejných zakázek a střetu zájmů,
  • nedostatečně regulovaný lobbying a majetková přiznání u vybraných funkcí.

Aktualizace za rok 2025 potvrzuje dílčí pokrok (např. zvyšování platů soudců a státních zástupců, částečné zrychlování řízení), ale zároveň zmiňuje velmi omezené odsuzující rozsudky v kauzách tzv. „velké korupce“ a přetrvávající problémy s transparentností mediálního prostředí.

GRECO (Skupina států proti korupci při Radě Evropy) ve své páté hodnoticí zprávě pro ČR zdůrazňuje:

  • relativně solidní právní rámec,
  • ale slabší prevenci korupce u vrcholné exekutivy a u policie,
  • nedostatečně podrobné regulace lobbingu,
  • potřebu posílit majetková přiznání a kontrolu střetu zájmů.

Zpráva BIS za rok 2024 používá pro ekonomiku výraz, že je „prolezlá klientelismem“, a konkrétně upozorňuje na oblasti:

  • energetika,
  • zdravotnictví,
  • IT a digitalizace státu,

kde silné vazby mezi úředníky, politiky a soukromými firmami představují dlouhodobé bezpečnostní i ekonomické riziko.

V souhrnu:
mezinárodní instituce se shodují, že Česko nemá problém ani tak s absencí zákonů, jako spíš s jejich důsledným vymáháním a s koncentrací moci v několika citlivých sektorech.

Co z toho plyne pro běžného občana

Pro občana není důležité číslo v tabulce, ale odpověď na otázku: „Jak se mě korupce týká v každodenním životě?“

Z kombinace CPI, Crony Capitalism Indexu, zpráv BIS a EU vyplývá několik konkrétních dopadů:

  • Ceny energií a nákladů na bydlení: energetika je typický „crony sektor“ – silně regulovaný, s vysokými vstupy veřejných institucí. Pokud je prostředí prolezlé klientelismem a lobbing není průhledný, výsledkem mohou být méně konkurenční trhy a vyšší účty, než jaké by odpovídaly skutečným nákladům.
  • Dostupnost zdravotní péče: v prostředí, kde se část zakázek a investic ve zdravotnictví manipuluje (od přístrojů po stavební zakázky), se část peněz „ztratí“ v předražených zakázkách místo toho, aby šla do personálu, vybavení nebo zkracování čekacích lhůt.
  • Kvalita infrastruktury: pokud veřejné zakázky (silnice, tramvajové tratě, IT systémy měst) nejsou soutěženy férově, utrpí jak kvalita, tak cena – vidíme to v dopravních kauzách typu DPMLJ v Liberci a Jablonci nad Nisou, kde policie navrhla obžalobu 10 osob a 16 firem kvůli podezření na manipulaci zakázek financovaných i z EU fondů.

Důležitý je i psychologický efekt:

  • pokud občan dlouhodobě vidí, že „velci hráči“ unikají bez trestu, roste nedůvěra v instituce, chuť neplatit daně a tendence „zařizovat si věci po známosti“. Tento „korozivní“ efekt na důvěru ve stát popisují jak analýzy Transparency International, tak EU zprávy o právním státu.

Co může dělat stát: systémová opatření, která nejsou jen na papíře

Česko není bezbranné. V posledních letech vznikla celá řada strategií a zákonů. Klíčová otázka: jsou naplněny obsahem, nebo končí v šuplíku?

Vládní koncepce a akční plány

Vláda přijala Vládní koncepci boje proti korupci na léta 2023–2026, postavenou na čtyřech prioritách:

  1. výkonná a nezávislá veřejná moc,
  2. transparentnost a otevřený přístup k informacím,
  3. hospodárné nakládání s majetkem státu,
  4. rozvoj občanské společnosti.

Na tuto koncepci navazuje Akční plán boje proti korupci na roky 2025 a 2026, který už rozepisuje konkrétní úkoly – mimo jiné:

  • dokončit legislativní proces některých klíčových zákonů,
  • promítnout doporučení GRECO do českého prostředí,
  • posílit kontrolu vybraných rizikových oblastí (veřejné zakázky, dotace).

Na papíře jde o logickou a relativně kvalitní architekturu. Rozhodující bude, jestli se povede skutečná implementace, nebo půjde o další „šanonovou“ strategii.

Zákon o ochraně oznamovatelů

Od 1. srpna 2023 je účinný zákon č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů, kterým ČR transponovala evropskou směrnici o whistleblowerech.

Zákon ukládá:

  • veřejným institucím a větším firmám povinnost zřídit vnitřní oznamovací systém,
  • chrání oznamovatele před odvetou a stanovuje proces, jak musí být oznámení zpracována.

Reálný dopad do praxe teprve vyhodnotíme, ale jde o klíčový nástroj, jak dostat informace „zdola“ dříve, než problém exploduje do mnohamiliardové kauzy typu Dozimetr či Stoka.

Specializované instituce státu

  • NCOZ SKPV (Národní centrála proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování)
    – specializovaná policejní složka pro závažnou hospodářskou kriminalitu a korupci, která vede kauzy typu Motol, Dozimetr, Stoka, případy manipulací veřejných zakázek u dopravních podniků či stavebních projektů financovaných z EU.
  • Nejvyšší státní zastupitelství (NSZ)
    – metodicky řídí soustavu státního zastupitelství, dohlíží na vyšetřování a v některých případech bere věci „nahoru“, pokud jde o zvlášť závažnou kriminalitu.
  • Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ)
    – ústavní, nezávislý orgán, který kontroluje hospodaření se státním majetkem, plnění státního rozpočtu a využívání peněz z EU.
    – v roce 2025 např. zveřejnil kontrolní závěr k hospodaření Kanceláře prezidenta republiky a organizací spravujících Pražský hrad, který odhalil závažné nedostatky v nakládání s veřejnými prostředky.
  • ÚOHS (Úřad pro ochranu hospodářské soutěže)
    – dohlíží na soutěž i na zadávání veřejných zakázek. Jeho rozhodnutí se týkají největších tendrů v objemu desítek miliard ročně, a proto je považován za klíčového hráče na poli prevence korupce.

Významnou roli hraje i Evropský veřejný žalobce (EPPO), který v kauzách dotýkajících se evropských peněz (např. vyšetřování zakázek ve Fakultní nemocnici Motol) spolupracuje s NCOZ a státním zastupitelstvím.

Co může dělat občan: praktické nástroje, které existují už dnes

Vedle voleb je v Česku k dispozici řada nástrojů, které umožňují občanům korupci sledovat, ohlašovat a nenechat ji „zapadnout“:

  1. Zákon o svobodném přístupu k informacím (106/1999 Sb.)
    – každý občan může požadovat informace o tom, jak stát a obce nakládají s veřejnými penězi (smlouvy, rozhodnutí, dotace).
  2. Registr smluv a otevřená data
    – díky tlaku občanských iniciativ (zejména Rekonstrukce státu) byl prosazen zákon o registru smluv, který ukládá povinnost zveřejňovat smlouvy nad určitou hodnotu; Ústavní soud potvrdil, že tento zákon je v souladu s ústavou a představuje legitimní nástroj veřejné kontroly.
  3. Neziskové watchdog organizace a jejich nástroje
    • Transparency International ČR – provozuje protikorupční právní poradnu (ALAC), pomáhá oznamovatelům, analyzuje vybrané kauzy a vzdělává veřejnost.
    • Rekonstrukce státu – prosazuje a hlídá protikorupční zákony (registr smluv, pravidla pro financování politických stran, reformu ÚOHS, ochranu oznamovatelů).
    • Oživení – specializuje se na veřejné zakázky, střet zájmů a komunální korupci; vytvořilo metodiky zadávání zakázek malého rozsahu a kritizuje kroky, které zvyšují riziko netransparentních zakázek (např. navyšování limitů pro zakázky malého rozsahu).
    • Hlídač státu – nezávislá platforma, která zpracovává otevřená data o smlouvách, dotacích a dalších finančních tocích státu; nabízí veřejnosti srozumitelné vizualizace a analýzy.
    • zIndex – žebříček zadavatelů veřejných zakázek, který porovnává, jak férově a hospodárně obce, kraje, nemocnice a státní podniky soutěží veřejné zakázky.
  4. Whistleblowing v praxi
    – díky zákonu 171/2023 Sb. má řada institucí povinné vnitřní oznamovací kanály. Zaměstnanec, který vidí manipulaci zakázek či neprůhledné přidělování dotací, má možnost se bránit zákonem chráněnou cestou – ať už interně, nebo přímo u ministerstva spravedlnosti.

Pro občana to znamená: nejste odkázáni jen na pasivní roli „diváka korupce“. Nástroje existují – ale jejich síla závisí na tom, kolik lidí se je rozhodne používat.

Závěrečná bilance a výhled po roce 2025

Když „sečteme“ dostupná data a konkrétní kauzy, vychází z roku 2025 pro Českou republiku následující obrázek:

  • V mezinárodních indexech (CPI) stagnujeme v lehce podprůměrné části EU, bez dramatického kolapsu, ale i bez viditelného posunu k lepšímu.
  • V Crony Capitalism Indexu patří Česko k nejoligarchičtějším ekonomikám na světě, hned za Ruskem – což potvrzuje, že velká část moci a bohatství je koncentrována v několika regulovaných sektorech s úzkým napojením na politiku.
  • Bezpečnostní služba BIS i evropské instituce mluví o klientelismu v energetice, zdravotnictví a IT a o potížích při vyšetřování kauz „velké ryby“.
  • Zároveň ale existuje poměrně robustní institucionální rámec – specializovaná policie, státní zastupitelství, NKÚ, ÚOHS, EPPO, vládní koncepce boje proti korupci, zákon o ochraně oznamovatelů a silná síť nevládních watchdogů.

Jinými slovy:
Česká republika v roce 2025 není „mafiánský stát“, ale ani zdravě fungující liberální demokracie. Je to země, kde se protikorupční rámec a občanská společnost často potkávají s tvrdou realitou klientelistických sítí a oligarchických struktur.

Konečný výsledek nezávisí jen na zákonech, ale na třech proměnných:

  1. Odolnost institucí – zda NCOZ, státní zástupci, soudy, NKÚ a ÚOHS ustojí politické tlaky a budou rozhodovat podle faktů.
  2. Občanský tlak – zda lidé budou používat právo na informace, podporovat watchdogy, ozývat se v kauzách, které se týkají jejich města či kraje.
  3. Politická vůle – zda budoucí vlády nevezmou protikorupční agendu jen jako marketingový slogan, ale jako dlouhodobý projekt, který může být nepopulární, ale nutný.

Odkazy a kontext

Mezinárodní indexy a srovnání

Hodnocení právního státu a anticorupčních rámců

Protikorupční strategie státu a legislativa

Instituce a watchdog organizace

 

321
Pošlete to dál:
Kategorie: Česko Štítky: , , , ,