Ceny energií v Česku: drahý účet za politické chyby, burzu i pohodlný stát

Česko má vlastní elektrárny, většinově státní ČEZ a v roce 2025 bylo čistým vývozcem elektřiny. Přesto české domácnosti patří po přepočtu na kupní sílu mezi nejtvrději zasažené v Evropě. Drahé energie nejsou přírodní katastrofa. Jsou výsledkem trhu, regulace, daní, starých politických chyb i současné neochoty říct lidem celou pravdu.

• Česká elektřina je pro domácnosti mimořádně drahá hlavně po přepočtu na kupní sílu.
• Vývoz elektřiny sám ceny nesníží, protože domácí cena vzniká v propojeném evropském trhu a přes české regulované složky.
• Řešení je kombinace státní strategie, kontroly rent, komunitní energetiky, úspor a transparentní role ČEZ.

Elektřina se nevyrábí na burze. Vyrábí se v elektrárnách, teče po sítích a končí v zásuvce, kotli, pekárně, nemocnici, škole nebo malé dílně. Jenže cena, kterou nakonec zaplatíte, už dávno není jednoduchý součet uhlí, jádra, plynu a drátů. Je to účet za evropský trh, českou regulaci, politické sliby, staré solární garance a také za pohodlný stát, který se příliš často tváří, že s tím „nemůže nic dělat“.

Česká debata o energiích se proto zvrhla do dvou laciných sloganů. Jedni tvrdí, že za všechno může Lipská burza. Druzí říkají, že trh vše vyřeší a stát má mlčet. Obojí je zkratka. Český problém je horší: stát do energetiky zasahuje neustále, ale často pozdě, draze, netransparentně a ve prospěch těch, kteří systém umějí využít lépe než běžná domácnost.

Kdo tvoří cenu: dodavatel, sítě, stát a staré účty

Cena elektřiny i plynu má dvě hlavní části. První je neregulovaná: silová elektřina nebo samotný plyn, obchodní marže dodavatele a obchodní podmínky. Tady rozhoduje dodavatel a trh. Druhá část je regulovaná: distribuce, přenos nebo přeprava, systémové služby, činnost operátora trhu, regulátora a některé další platby. Tu každoročně stanovuje Energetický regulační úřad.

Pak jsou tu daně a politické přirážky. U elektřiny byla dlouho zásadní podpora podporovaných zdrojů energie, zjednodušeně POZE. Od roku 2026 se má tato položka z faktur spotřebitelů přesunout do státního rozpočtu. To může snížit fakturu, ale nikoli účet celé společnosti. Z peněženky „zákazník“ se část nákladu přesune do peněženky „daňový poplatník“. ERÚ uvádí, že původně měli spotřebitelé v roce 2026 zaplatit přes faktury 17,1 miliardy Kč, zatímco stát měl přidat 24,6 miliardy Kč; vláda nakonec rozhodla, že provozní podporu zaplatí stát celou.

Tady je první nepříjemná pointa: když politik slavnostně oznámí, že „snížil cenu elektřiny“, často jen přesunul položku z jedné kapsy občana do druhé.

Máme elektřinu, ale nemáme levnou českou cenu

Česko v roce 2025 zůstalo čistým vývozcem elektřiny. Podle ERÚ dosáhla čistá spotřeba elektřiny 59 TWh, výroba rostla a přeshraniční saldo se zvýšilo z 6,7 na 7,4 TWh. Pro běžného člověka to zní absurdně: vyvážíme elektřinu, ale doma platíme tvrdě.

Jenže vývoz sám o sobě cenu automaticky nesrazí. Elektřina se obchoduje v propojeném evropském trhu. Český výrobce, včetně ČEZ, může elektřinu prodat tam, kde za ni dostane tržní cenu. Pokud stát neudělá zvláštní mechanismus pro domácí zákazníky – například dlouhodobé kontrakty, veřejného dodavatele, cílené tarify nebo transparentní kontrakty typu rozdílových smluv – domácnost se k levnější „národní“ elektřině sama nedostane.

To neznamená, že stát je bezmocný. Znamená to, že se nemůže vymlouvat. Pokud stát vlastní zhruba 70 % ČEZ, bere dividendy, vybírá daně, reguluje sítě a současně nechává domácnosti nakupovat za evropskou tržní cenu, pak nejde o čistý trh. Jde o politické rozhodnutí.

Pokud stát vlastní zhruba 70 % ČEZ, bere dividendy, vybírá daně, reguluje sítě a současně nechává domácnosti nakupovat za evropskou tržní cenu, pak nejde o čistý trh. Jde o politické rozhodnutí.

Jsme opravdu drazí? Ano, hlavně proti mzdám

V nominálních cenách mohou být některé západní země dražší. Jenže rozhoduje i kupní síla. A tam je český obrázek tvrdý. Eurostat uvádí, že v druhém pololetí 2025 mělo Česko po přepočtu na standard kupní síly druhou nejvyšší cenu elektřiny pro domácnosti v EU: 38,65 PPS za 100 kWh. Hůře na tom bylo jen Rumunsko, hned za Českem Polsko.

V druhém pololetí 2025 mělo Česko po přepočtu na standard kupní síly druhou nejvyšší cenu elektřiny pro domácnosti v EU. Hůře na tom bylo jen Rumunsko.

U plynu je obraz pestřejší. Českým domácnostem ceny plynu v druhém pololetí 2025 meziročně klesly, ale evropský plyn zůstal jako celek drahý proti době před energetickou krizí. To je důležité pro inflaci i pro průmysl. Energie nejsou jen položka na složence. Jsou vstup do chleba, dopravy, nájmu, školní jídelny, nemocnice, služeb i každé firmy, která svítí, topí, chladí nebo něco vyrábí.

Evropský průmysl navíc nehraje na stejném hřišti jako Amerika nebo Čína. Mezinárodní energetická agentura upozorňuje, že ceny elektřiny pro energeticky náročný průmysl v EU zůstávají výrazně vyšší: více než dvojnásobné proti USA a zhruba o polovinu vyšší než v Číně. To není akademická statistika. To je důvod, proč se výroba může stěhovat, investice váhat a mzdy nerůst tak, jak by mohly.

Energie jako inflace: drahý proud zdražuje všechno

Inflace v Česku v roce 2022 vystřelila na 15,1 % v průměru za rok. Nebyly za tím jen energie, ale energie byly jedním z hlavních spouštěčů a zesilovačů. Když zdraží plyn, zdraží teplo. Když zdraží elektřina, zdraží výroba. Když zdraží paliva a energie firmám, promítne se to do cen zboží, služeb i veřejných rozpočtů.

Tohle je bod, kde politická komunikace selhává nejvíc. Domácnosti slyší „kompenzace“, „cenový strop“, „zastropování“ nebo „pomoc“. Ve skutečnosti ale často jen platí stejný účet jinou cestou: přes daně, dluh, rozpočet, inflaci nebo zhoršenou konkurenceschopnost. OECD i IMF dlouhodobě upozorňují, že plošné energetické pomoci jsou drahé a špatně cílené; lepší je chránit zranitelné domácnosti a firmy, ale současně zachovat motivaci šetřit a investovat.

Plyn potřebujeme. Ale nesmíme se na něj znovu přivázat

Česko plyn potřebuje. Ne jako ideologii, ale jako fyzickou realitu: pro domácnosti, teplárny, průmysl a do určité míry i jako zálohu energetiky při odchodu od uhlí. V roce 2025 vzrostla spotřeba plynu v Česku o 6,5 % na 7,2 miliardy m³, tedy 78,9 TWh. U domácností byl růst téměř 10 %, i když po očištění o počasí byl celkový růst spotřeby jen 0,5 %.

Politicky řečeno: tvrdit lidem, že plyn prostě zmizí, je pohádka. Stejně hloupé je ale stavět budoucnost na představě, že plyn bude levný a geopoliticky bezpečný. ČEZ ostatně v roce 2024 koupil většinový podíl v GasNetu, největším českém distributorovi plynu. To ukazuje, že stát a ČEZ plyn nepovažují za okrajovou minulost, ale za strategickou infrastrukturu. Otázka zní: bude to infrastruktura přechodová, nebo další monopolní pohodlí?

Největší faul posledních 25 let: solární účet

Největší energetický faul moderní české politiky má jméno: špatně nastavená podpora obnovitelných zdrojů, zejména fotovoltaiky z let 2005–2010. Zákon č. 180/2005 Sb. vytvořil systém výkupních cen a podpor. Problém nebyla samotná podpora obnovitelných zdrojů. Problém byl v tom, že systém dostatečně rychle nereagoval na prudký pokles ceny solárních panelů a investorům umožnil uzamknout mimořádně výhodné podmínky.

NKÚ popsal, že kvůli legislativnímu nastavení nemohl ERÚ včas razantně snížit výkupní ceny a investoři měli v roce 2010 prostor dokončit projekty za mimořádně výhodných podmínek. Jinými slovy: stát vytvořil rentu. Ne pro každého malého majitele panelu na střeše. Ale pro část velkých investorů, kterým se v českém slovníku začalo říkat „solární baroni“.

Stát vytvořil rentu pro solární barony.

Politická odpovědnost leží na tehdejších vládách, Parlamentu a odpovědných resortech. Zákon vznikal v éře sociálnědemokratických vlád Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse, účinný byl v době vlády Jiřího Paroubka. Následující vlády Mirka Topolánka, Jana Fischera a Petra Nečase nedokázaly problém včas a čistě zabrzdit tak, aby škody nebyly obrovské. Tohle není tvrzení o trestné činnosti jednotlivců. Je to politický rozsudek nad neschopností státu hlídat veřejné peníze.

Všechny vlády si posílají štafetu, všechny vlády zaspaly a odflákly to

Další fauly už nebyly tak jednorázově viditelné jako solární boom, ale dohromady vytvořily stejně drahý problém: český stát dvacet let neměl odvahu řídit energetiku jako strategickou službu, ale často ji nechával jako kombinaci polostátní dividendové mašiny, soukromého byznysu a politického alibi. Vláda Miloše Zemana v prosinci 2001 rozhodla o prodeji Transgasu a osmi distribučních plynárenských firem německé RWE za 133 miliard Kč; krátkodobě to vypadalo jako úspěšná privatizace, dlouhodobě ale stát přišel o přímou kontrolu nad klíčovou plynárenskou infrastrukturou právě v sektoru, který se později stal geopolitickou zbraní.

Další odpovědnost nesou vlády Mirka Topolánka, Jana Fischera, Petra Nečase, Bohuslava Sobotky i Andreje Babiše, protože roky mluvily o nových jaderných zdrojích, ale reálný dukovanský tendr se rozhýbal až v éře Petra Fialy – zatímco IEA už v roce 2021 upozorňovala, že při útlumu uhlí bude Česko potřebovat jasný plán náhrady výkonu, sítě, jádro, obnovitelné zdroje i úspory. Vláda Bohuslava Sobotky sice v roce 2015 schválila aktualizovanou Státní energetickou koncepci, ale zůstalo příliš mnoho papírové strategie a málo závazných milníků; Babišovy vlády pak v letech 2017–2021 nedotáhly nový jaderný blok ani modernizaci energetické koncepce tak, aby země vstoupila do krize s hotovým plánem.

A konečně Fialova vláda zvládla část krizových kroků po ruském útoku na Ukrajinu, ale zároveň potvrdila starý český vzorec: místo srozumitelné dlouhodobé energetické smlouvy se společností přišly stropy, rozpočtové přesuny, debaty o zestátnění ČEZ a dodatečné hašení následků. Nejde tedy jen o jeden „solární tunel“, ale o čtvrtstoletí odkladů, polovičatých rozhodnutí a politické pohodlnosti: Zemanův kabinet prodal plynárenskou páteř, vlády ODS, ČSSD i ANO odkládaly nové zdroje a koncepční rozhodnutí, a současné vlády skládají účet lidem přes faktury, daně a inflaci. To je skutečný energetický hřích české politiky: ne že by nevěděla, že energie rozhodují o cenách, průmyslu a bezpečnosti, ale že se podle toho nezačala chovat včas.

Babišův nedotažený kšeft. Unipetrol nekoupil, ale ukázal, jak hraje se státem

Malá aktuální exkurze do stylu podnikání Andreje Babiše, jeho historickým vazbám na Zemana a jeho současnému střetu zájmů.

Zemanova vláda v prosinci 2001 rozhodla, že 63% státní podíl v Unipetrolu připadne Agrofertu Andreje Babiše za 361 milionů eur, tedy zhruba 11,7 miliardy Kč, přestože konkurenční Rotch Energy nabízela asi 14,5 miliardy Kč a podle dobových informací ji doporučila meziresortní privatizační komise. Agrofert později od koupě odstoupil, protože Babiš odmítl dohodnutou cenu zaplatit.

Státní podíl pak koupil až PKN Orlen, a to v roce 2004/2005. Agrofert se následně pokoušel dostat k části firem z holdingu Unipetrol přes dohody s Orlenem — mělo jít mimo jiné o Kaučuk, Paramo, Chemopetrol, Agrobohemii a Aliachem — ale Orlen tyto podíly Agrofertu neprodal; zůstaly z toho arbitráže a soudní spory, v nichž Agrofert uspěl jen částečně, především smluvní pokutou zhruba 2,45 až 2,75 miliardy Kč.

Už tehdy se ukázal Babišův způsob práce se státem: vyhrát politicky citlivou privatizaci, potom tlačit na změnu podmínek, a když obchod nevyjde, pokračovat přes zákulisní dohody a spory o miliardy. Do energetiky a energeticky citlivé politiky se Agrofert napojoval spíše jinudy: jako obří chemický a potravinářský koncern závislý na plynu, elektřině, emisních povolenkách, biopalivech a státních či evropských pravidlech. Má i vlastní AGF Energy, která je licencovaná pro obchod s elektřinou a plynem a zajišťuje energie pro skupinu Agrofert.

Další vrstva: Babišův dnešní energetický střet zájmů

Agrofert sám uvádí, že je největším producentem kvalitních biopaliv v ČR, má výrobu pevné biomasy a bioplynu, osm bioplynových stanic, vyrábí MEŘO, bioethanol, pelety/granule a bioplyn pro kogenerační jednotky, kde vzniká elektřina a teplo.

Biopaliva, bioplyn, biomasa, pohonné hmoty, obchod s elektřinou a plynem – to všechno jsou energetické nebo energeticky závislé obory.

Babišův podnikatelský svět je dnes v energetice přítomen jako agrochemicko-palivový a energeticky obslužný kolos.

Babišův podnikatelský svět je dnes v energetice přítomen jako agrochemicko-palivový a energeticky obslužný kolos, jehož byznys je extrémně citlivý na ceny elektřiny, plynu, paliv, emisní politiku, biopalivové předpisy, dotace a státní regulaci. A právě tady je politicky ostrý bod: když člověk s takovým byznysovým zázemím rozhoduje o vládní politice v energiích, palivech, zemědělství, dotacích a regulacích, nejde o akademický střet zájmů na papíře. Je to praktická otázka, zda stát rozhoduje pro občany, nebo ve stínu obřího koncernu, který na těchto pravidlech přímo existenčně závisí.

Zestátnění ČEZ: lék, nebo jen dražší kulisa?

Současná debata o zestátnění ČEZ do toho zapadá přesně. Vláda v roce 2026 podpořila variantu rozdělení ČEZ jako krok k větší státní kontrole nad výrobní částí firmy; Reuters popsal i varianty odkupu a reorganizace. Na papíře to dává smysl: pokud má stát nést odpovědnost za energetickou bezpečnost, potřebuje nástroje.

Ale pozor. Samotné zestátnění účty nesníží. Pokud stát jen vykoupí akcionáře, zvýší dluh nebo vydá obrovské peníze, a potom bude dál prodávat elektřinu domácnostem za stejnou tržní logiku, občan zaplatí dvakrát: jednou jako daňový poplatník a podruhé jako zákazník.

Zestátnění má smysl pouze tehdy, pokud bude spojeno s průhledným veřejným cílem.

Zestátnění má smysl pouze tehdy, pokud bude spojeno s průhledným veřejným cílem: dlouhodobě stabilními cenami pro domácnosti, obce a klíčový průmysl, jasným oddělením dividendové politiky od energetické chudoby a investicemi do sítí, jádra, flexibility, akumulace a úspor. Bez toho je to jen drahá změna vlastnické cedulky.

Evropský trend: méně fosilu, více smluv, více sítí

Evropa po krizi pochopila, že krátkodobá tržní cena elektřiny nesmí sama diktovat celé hospodářství. Reforma evropského trhu s elektřinou míří k delším kontraktům, smlouvám pro rozdíl a větší ochraně zákazníků před výkyvy cen. Zároveň ale zůstává realita mezního oceňování: pokud cenu v některých hodinách určuje drahý plyn, jeho cena se přelévá do elektřiny.

Dlouhodobý trend je jasný: více obnovitelných zdrojů, více jaderných debat, více baterií, více řízení spotřeby, více investic do sítí. To však není zadarmo. Pokud stát nebude umět investice řídit, zaplatí je lidé zase přes regulovanou složku. A jestli bude politika dál prodávat každé zdražení jako „nutnou modernizaci“, bez tvrdé kontroly nákladů, důvěra veřejnosti se rozpadne.

Komunitní energetika: malá vzpoura proti účtence

Komunitní energetika není zázračný lék, ale může být praktickou obranou. Obec, škola, bytový dům, firma nebo skupina domácností mohou vyrábět a sdílet elektřinu. V Česku se sdílení rozběhlo přes Elektroenergetické datové centrum; po půl roce fungování se zapojily desítky tisíc účastníků a sdílelo se přes 10 GWh elektřiny.

Přínos je jednoduchý: co vyrobíte a rozumně spotřebujete nebo sdílíte v místě, to nemusíte celé kupovat od dodavatele za běžnou cenu. Neznamená to nulový účet. Síť, regulované platby, technické limity a pravidla zůstávají. Ale pro obce, školy, sociální služby, bytové domy a domácnosti s vlastní výrobou to může být cesta, jak část peněz neodvést systému, který se příliš dlouho tvářil jako nezměnitelný.

Co může dělat občan, aby nebyl jen plátcem cizích chyb

První krok je přestat sledovat jen měsíční zálohu. Důležitá je cena za MWh, stálý měsíční plat, délka fixace, sankce, automatické prodloužení a rozdíl mezi fixem a spotem. Levná záloha může být jen hezky zabalený budoucí nedoplatek.

Druhý krok je hlídat spotřebu. Ne moralisticky, ale technicky. Zateplení, regulace vytápění, termostatické hlavice, chytré měření, výměna starých spotřebičů, rozumně nastavený bojler nebo tepelné čerpadlo podle skutečného stavu domu – to jsou nudná opatření, která často vydělají víc než politický status na Facebooku.

Třetí krok je tlačit na obec a stát. Ptejte se, zda obec řeší energetický management, sdílení elektřiny, veřejné zakázky na energie, fotovoltaiku na školách, spotřebu úřadů a sociálních služeb. U státu chtějte jasná čísla: kolik stojí POZE, kdo dostává podporu, jaké dividendy bere stát z ČEZ, jaké ceny mají mít domácnosti a jak se ochrání průmysl.

A čtvrtý krok je politický: nevěřit nikomu, kdo tvrdí, že energie vyřeší jednou větou. „Odejít z burzy“, „všechno zestátnit“, „všechno nechat trhu“ ani „všechno zaplatí stát“ nejsou řešení. Jsou to slogany. Řešení je kombinace výroby, sítí, smluv, regulace, úspor, kontroly rent a odvahy říct, kdo na systému vydělává.

Pointa: levná energie nevznikne tiskovou konferencí

České ceny energií jsou systémový problém. Ne proto, že by každý úředník, politik nebo energetik byl padouch. Ale proto, že systém dlouhodobě umožňuje přenášet chyby, rizika a staré garance na lidi, zatímco výnosy se rozptylují mezi výrobce, obchodníky, regulovaná aktiva, držitele starých podpor a stát samotný.

Morální otázka tedy zní, zda je přijatelné, aby stát občanům vysvětloval drahé energie jako osud, když současně spoluvlastní klíčového výrobce, určuje regulované složky, vybírá daně, přesouvá podpory mezi fakturou a rozpočtem a desítky let nedokázal opravit vlastní legislativní chyby.

Česko nepotřebuje další energetickou pohádku. Potřebuje veřejnou smlouvu: kolik energie chceme vyrábět doma, za jakých pravidel, komu mají sloužit státní energetické firmy, jak se ochrání domácnosti a průmysl a kdo ponese náklady minulých politických faulů. Dokud tahle smlouva nevznikne, budou lidé dál platit nejen za elektřinu a plyn, ale i za českou politickou pohodlnost.

 

Zdroje a kontext

[1] Energetický regulační úřad: Ceny energií
[2] ERÚ: Změnový cenový výměr k regulovaným cenám na rok 2026
[3] Eurostat: Electricity price statistics
[4] Eurostat: Natural gas price statistics
[5] ERÚ: Spotřeba energií v roce 2025 vzrostla
[6] Eurostat: Energy statistics – an overview
[7] ČNB: Inflace v prosinci 2022 zpomalila
[8] IMF: Czech Republic – 2026 Article IV Consultation, Staff Report
[9] NKÚ: Kontrolní závěr 14/06 – prostředky na podporu energie z obnovitelných zdrojů
[10] Zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů
[11] Reuters: Czech government backs ČEZ spin-off as first step to state takeover
[12] Reuters: ČEZ acquires majority stake in GasNet
[13] European Commission: Electricity market design
[14] European Commission: EU energy markets and gas-electricity price linkages
[15] IEA: Electricity 2026 – Prices
[16] ERÚ: Sdílení elektřiny a energetická společenství
[17] Elektroenergetické datové centrum: Půl roku sdílení elektřiny v Česku
[18] Obnovitelně.cz: David Brožík k Lipské burze a cenám elektřiny
[19] Hynek Beran, Lubomír Lízal, Jiří Michalík: Elektřina se nevyrábí na burze