Akcelerační zóny v Libereckém kraji: stát chce zrychlit zelenou energetiku, obce brzdí špatně připravený plán

Liberecký kraj posílá Ministerstvu pro místní rozvoj zásadní připomínky k návrhu akceleračních zón pro větrné a solární elektrárny. Stát tvrdí, že chce jen urychlit výstavbu obnovitelných zdrojů. Kraj ale namítá, že materiál obchází obce, nerespektuje krajské dokumenty a může zbytečně vyvolat odpor tam, kde by šlo postupovat chytřeji.

Na papíře to zní skoro nevinně: stát si vybere místa, kde by se měly rychleji povolovat větrné a solární elektrárny. Řekne tomu „akcelerační oblasti“, přidá mapy, technické přílohy, evropskou směrnici, pár uklidňujících vět o tom, že nic není automaticky povoleno – a čeká, že se veřejnost uklidní.

Jenže právě tady začíná problém. Akcelerační oblast je politický signál investorům, obcím, úřadům i obyvatelům: tady stát předem říká, že obnovitelné zdroje mají mít rychlejší cestu. To může být legitimní. Ale jen tehdy, když je výběr území odborně silný, průhledný a předem férově projednaný s těmi, kterých se bude týkat. A právě to Liberecký kraj zpochybňuje.

Co stát vlastně připravil

Ministerstvo pro místní rozvoj zveřejnilo návrh změny č. 2 Územního rozvojového plánu. Jejím jádrem je vymezení akceleračních oblastí celostátního významu pro obnovitelné zdroje energie, tedy především pro větrné a fotovoltaické elektrárny. Podle ministerstva mají tyto oblasti umožnit rychlejší a administrativně jednodušší přípravu projektů. Současně ministerstvo zdůrazňuje, že zařazení lokality do akcelerační oblasti ještě neznamená automatické povolení konkrétní elektrárny.

Tento argument je pravdivý, ale neúplný. Ano, investor bude dál potřebovat povolení. Jenže akcelerační oblast mění výchozí pozici. Území dostává státní nálepku „vhodné pro rychlejší rozvoj OZE“. V praxi to může ovlivnit očekávání investorů, tlak na obce i pozdější rozhodování úřadů. Pokud se stát tváří, že jde jen o administrativní úklid, zamlčuje podstatnou věc: jde o přerozdělení rozhodovací váhy.

Ministerstvo uvádí, že původně uvažovaný rozsah akceleračních oblastí byl zmenšen z 2 685 km² na 474 km², tedy asi na 0,6 % území České republiky. Aktuální návrh počítá s 94 lokalitami. To je výrazná redukce, ale samo o sobě to neříká, zda zbylé lokality dávají smysl. Špatně vybrané menší území zůstává špatně vybraným územím.

Liberecký kraj říká: takhle ne

Rada Libereckého kraje 11. května 2026 schválila zásadní připomínky k ministerskému návrhu. Kraj mluví o vážných odborných i procesních nedostatcích a označuje návrh v předložené podobě za nepřijatelný.

Podle kraje je hlavní problém v tom, že ministerstvo dostatečně neprojednalo umístění zón s obcemi. To není drobná procesní výtka. U větrných elektráren i velkých solárních ploch totiž nejde jen o výrobu elektřiny. Jde o krajinný ráz, hlukové dopady, dopravní napojení, technickou infrastrukturu, vztah k územním plánům, turistiku, hodnotu nemovitostí i pocit místních obyvatel, že o jejich krajině nerozhoduje někdo daleko od místa.

Liberecký kraj odmítá především vymezení všech akceleračních oblastí pro větrnou energii na svém území. Návrh počítal s pěti větrnými lokalitami: Ralsko, Kundratice, Vlčí dola, Černý háj a Borovnice. U solárních oblastí se řeší zejména území bývalého vojenského letiště Hradčany u Mimoně, kde má své vlastní rozvojové záměry krajská společnost Energie Ralsko. Tady je situace paradoxní: právě brownfield typu bývalého letiště může být pro fotovoltaiku racionální, ale i tak podle kraje stát nastavil podmínky a regulaci způsobem, který do území vstupuje necitlivě.

Proč je návrh potřebný – a proč nestačí

Základní myšlenka akceleračních oblastí není nesmyslná. Česká republika potřebuje rychleji stavět obnovitelné zdroje, pokud chce snížit závislost na fosilních palivech, plnit evropské závazky a posílit energetickou bezpečnost. Povolování staveb v Česku je dlouhodobě pomalé, roztříštěné a nepředvídatelné. Hledat předem méně konfliktní území proto dává smysl.

Jenže potřebnost nástroje ještě neznamená kvalitu konkrétního návrhu. Ministerský materiál má řešit tři věci: urychlit povolování, snížit střety s veřejnými zájmy a dát investorům předvídatelnost. Pokud ale současně vyvolá odpor krajů a obcí, může se stát přesný opak. Místo zrychlení vznikne nová vlna sporů, petic, právních námitek a politického odporu.

To je jádro problému: stát chce akcelerovat, ale část území má pocit, že je válcována. A v takové atmosféře se žádná energetická transformace dělat nedá. Buď bude obnovitelná energetika vznikat s obcemi, nebo proti nim. Druhá varianta může být rychlá jen na papíře.

Nejde jen o Liberecký kraj. Podobně reagují i další regiony

Liberecký kraj není osamělý kverulant. Kritické reakce přicházejí i z dalších krajů a obcí. Kraj Vysočina návrh odmítá s odkazem na rozpor se strategickými a koncepčními materiály kraje, zejména s ochranou krajinného rázu. Upozorňuje také na nedostatečné projednání se samosprávami a na chybějící jasná pravidla kompenzací pro obce a okolní sídla.

Plzeňský kraj se ohradil proti rozsahu navržených větrných oblastí. V regionu mělo jít podle krajských vyjádření o sedm akceleračních oblastí, v nichž by mohly vzniknout desítky větrných elektráren. Kraj argumentuje nepřiměřeností vůči regionu a požaduje redukci či přehodnocení návrhu. Už dříve také zaznívalo, že zóny nemají zasahovat do citlivých částí Šumavy.

Ústecký kraj postupuje selektivněji. Neodmítá princip jako takový, ale namítá konkrétní lokality: například oblast v dohledu Řípu nebo zónu u Kryštofových Hamrů, kde upozorňuje na možný střet s armádním radiolokátorem v Hrušovanech. Zároveň klade logickou otázku, proč stát více nepracuje s územími po těžbě uhlí, kde by energetická transformace dávala větší symbolický i praktický smysl.

Středočeský kraj je smířlivější, ale také neuplatňuje bianco šek. Zásadně se staví proti solární lokalitě Milovice, protože se překrývá s územím, které kraj chápe jako prostor pro rozvoj vědy, výzkumu a inovací. To je důležitý argument: obnovitelné zdroje nejsou jediný veřejný zájem. Někdy mohou soutěžit s jiným rozvojem, který je pro region cennější.

Společný jmenovatel: stát kreslí mapu rychleji, než buduje důvěru

Když se připomínky krajů zobecní, vychází z nich poměrně jasný obraz. Nejde primárně o odpor k obnovitelným zdrojům jako takovým. Jde o odpor k tomu, že stát vybral lokality způsobem, který část regionů vnímá jako málo projednaný, málo vysvětlený a místy rozporný s jejich vlastními strategiemi.

Kraje opakují několik typů výhrad: nedostatečné zapojení obcí, střet s krajinným rázem, konflikt s územně plánovacími dokumenty, nejasné kompenzace, slabé vysvětlení výběru lokalit, nedostatečné zohlednění alternativních území typu brownfieldů, průmyslových areálů, lomů nebo bývalých vojenských ploch.

To je pro ministerstvo nepříjemná zpráva. Ne proto, že by kraje měly mít vždy pravdu. Ale proto, že dobře připravený celostátní materiál by měl umět své lokality obhájit tak přesvědčivě, aby kritika nebyla tak široká a tak podobná napříč regiony.

Co by mělo ministerstvo udělat hned

Ministerstvo pro místní rozvoj by nemělo připomínky krajů odbýt jako běžný hluk doprovázející každou změnu. Mělo by udělat několik konkrétních kroků.

Za prvé zveřejnit pro každou lokalitu jednoduchou, srozumitelnou a datově ověřitelnou kartu: proč byla vybrána, jaké limity byly posuzovány, jaké střety zůstávají, jaké obce byly dotčeny, jaké připomínky zazněly a proč ministerstvo lokalitu ponechává, upravuje nebo vypouští.

Za druhé oddělit brownfieldy od otevřené krajiny. Fotovoltaika na bývalém vojenském letišti není totéž jako větrníky na horizontu podkrkonošské obce. Házet tyto situace do jednoho politického balíku je komunikačně i věcně nešťastné.

Za třetí nastavit srozumitelný systém přínosů pro obce. Pokud má obec nést krajinnou, politickou a infrastrukturní zátěž, musí vidět konkrétní výhodu: příjem do rozpočtu, levnější energii pro obecní objekty, fond pro místní projekty, podíl na komunitní energetice nebo jiné pevné kompenzace. Bez toho bude „veřejný zájem“ znít jako cizí byznys převlečený za zelenou politiku.

Za čtvrté dát obcím skutečnou, nikoli dekorativní roli. Pokud ministerstvo tvrdí, že vymezení zóny neznamená automatickou výstavbu, musí současně jasně říct, jakou váhu bude mít nesouhlas obce v dalších řízeních. Jinak zůstane u uklidňujících vět, kterým místní nebudou věřit.

Zelená energetika ano, mapová arogance ne

Liberecký kraj má v této debatě silnou pozici právě proto, že neříká jen „ne obnovitelným zdrojům“. Říká: stát musí respektovat území, obce, krajské strategie a místní znalost. To je rozdíl. Odmítat špatně připravenou mapu není totéž jako odmítat energetickou transformaci.

Akcelerační oblasti mohou být užitečný nástroj. Ale jen pokud budou přesné, průhledné, férové a politicky obhajitelné. V současné podobě návrh působí jako materiál, který chce zrychlit výstavbu dřív, než stát stihl vybudovat důvěru. A to je přesně ten typ zrychlení, který může nakonec všechno zpomalit.

Pro obyvatele Libereckého kraje z toho plyne jednoduchá věc: vyplatí se sledovat nejen to, kde stát zóny kreslí, ale hlavně jak vypořádá připomínky. Skutečný test teprve přijde. Ne v tiskové zprávě ministerstva, ale v tom, zda se po kritice krajů mapa změní, zpřesní a začne dávat smysl i lidem, kteří v dotčené krajině žijí.

 

Zdroje a kontext

1. Liberecký kraj: Liberecký kraj podává připomínky k akceleračním zónám, 11. května 2026.
2. Ministerstvo pro místní rozvoj: představení návrhu akceleračních oblastí, 13. dubna 2026.
3. Návrh Změny č. 2 Územního rozvojového plánu – odůvodnění, MMR, duben 2026.
4. Ministerstvo životního prostředí: Akcelerační oblasti – základní informace, aktuální stránka k tématu.
5. ČT24: Ministerstvo ukázalo mapu akceleračních zón, 14. dubna 2026.
6. Ekonomický deník: reakce krajů na prioritní zóny pro větrníky, 13. května 2026.
7. Liberecké listy: Větrníky a soláry v Libereckém kraji, 22. dubna 2026.