Polarizace společnosti: občanská sebeobrana proti politice, která z lidí dělá nepřátele

Polarizace není obyčejná hádka o politiku. Problém začíná ve chvíli, kdy lidé přestávají vidět v odpůrci člověka a začnou v něm vidět hrozbu, zrádce nebo morální odpad. Česká republika zatím není rozpadlá společnost, ale data ukazují nebezpečnou směs: nízkou důvěru v politické strany, nespokojenost s politikou, ekonomickou únavu a stále profesionálnější politický marketing strachu.

Spor je normální, nenávist nikoli

Společnost bez sporů neexistuje. Kdyby se všichni shodli na daních, válce, migraci, klimatické politice, důchodech, školství, cenách energií i veřejnoprávních médiích, nebyla by to zdravá demokracie, ale kulisa. Demokracie stojí na konfliktu zájmů. Jeden chce nižší daně, druhý silnější veřejné služby. Jeden chce tvrdší stát, druhý více osobní svobody. To je normální.

Nenormální začíná být chvíle, kdy se spor o věc změní ve spor o lidskou hodnotu. Když už nejde o otázku „má stát dělat X, nebo Y?“, ale „kdo nesouhlasí, je nepřítel“. Právě tam se z běžné politické soutěže stává polarizace. Ne každý konflikt je nemoc. Ale konflikt, který rozbíjí rodiny, obce, spolky, pracoviště a důvěru v pravidla, už nemocí demokracie je.

Česká republika má v tomhle zvláštní postavení. Není Maďarskem, kde se polarizace pojila s dlouhodobou mocenskou dominancí jedné strany. Není ani Slovenskem, kde je společenské napětí viditelně ostřejší. Zároveň ale není žádnou klidnou oázou. Téměř polovina Čechů podle výzkumu STEM a DEKK v roce 2025 vnímala společnost jako velmi nebo extrémně rozdělenou; na Slovensku to bylo asi 60 %. To je varovné číslo.

Co je polarizace společnosti

Polarizace společnosti je proces, při kterém se lidé, skupiny nebo politické tábory od sebe vzdalují tak, že mezi nimi ubývá důvěra, ochota mluvit a schopnost uznat legitimitu druhé strany. Nestačí říct, že „lidé mají jiné názory“. Rozdílné názory jsou běžné. Polarizace znamená, že rozdíl v názoru začne přerůstat do společenské bariéry.

Odborně se rozlišuje několik typů polarizace. Ideologická polarizace znamená, že se skupiny skutečně liší v názorech: například na daně, EU, migraci, válku, klima nebo roli státu. Afektivní polarizace je tvrdší: lidé nemusí mít ani tak dokonale odlišné programové postoje, ale druhý tábor jim je odporný, nedůvěryhodný nebo „nečeský“. Stranická polarizace vzniká, když se politická identita spojí s osobní identitou: volba strany už není obyčejná preference, ale součást toho, „kdo jsem“. A sociální polarizace nastává, když se lidé přestanou přirozeně potkávat napříč názory.

Datový projekt V-Dem měří politickou polarizaci otázkou, nakolik je společnost rozdělena do nepřátelských politických táborů. Nejde jen o to, zda lidé nesouhlasí. Sleduje se, zda politické rozdíly narušují běžné sociální vztahy v rodině, spolcích, práci nebo volném čase.

To je důležité: polarizace se nepozná podle toho, že se lidé hádají u voleb. Pozná se podle toho, že se kvůli politice přestanou zdravit.

Existuje společnost bez polarizace?

Ne. A nemá existovat. Určitá míra polarizace je přirozená a někdy dokonce užitečná. Společnost se potřebuje umět rozdělit ve chvíli, kdy jde o zásadní otázky: demokracie, svoboda, korupce, násilí, právní stát. I listopad 1989 byl polarizační událostí: demokratická občanská společnost se vymezovala proti starému režimu. V takovém případě polarizace není porucha, ale morální a politické rozlišení.

Negativní začíná být polarizace ve chvíli, kdy splní tři podmínky.

Za prvé, spor se přestane týkat řešení a začne se týkat identity. Neřeší se „co udělat“, ale „kdo je náš a kdo cizí“. Za druhé, politický protivník přestane být legitimní soupeř a stane se nepřítel. Za třetí, lidé začnou tolerovat kroky, které by jim u druhého tábora vadily: útoky na instituce, ovládnutí médií, hrubé lži, klientelismus nebo obcházení pravidel. Politolog Milan Svolik popisuje právě tohle jako jednu z cest, jak polarizace oslabuje demokracii: voliči jsou ochotni vyměnit demokratické principy za vítězství „svých“.

Zdravá polarizace říká: „V tomhle zásadně nesouhlasíme.“ Nezdravá polarizace říká: „Vy nemáte právo být součástí národa.“

Jak se polarizace měří

Polarizace se nedá změřit jedním číslem jako teplota. Skládá se z více vrstev.

První vrstva jsou průzkumy postojů. Ptají se, zda lidé důvěřují institucím, zda vnímají společnost jako rozdělenou, zda by přijali souseda, kolegu nebo člena rodiny z jiného politického tábora. Sem patří česká data CVVM, STEM, OECD nebo evropské průzkumy typu ESS a Eurobarometr.

Druhá vrstva jsou volební data. Sleduje se, zda se země geograficky, vzdělanostně, věkově nebo ekonomicky rozděluje do stabilních bloků. Například zda velká města volí dlouhodobě jinak než periferní regiony, zda se hlasování váže na vzdělání, příjmy, věk nebo pocit sociálního ohrožení.

Třetí vrstva je jazyk politiků a médií. Měří se, jak často se používá nepřátelské rámování: zrádci, kolaboranti, paraziti, zaprodanci, „oni“, „pražská kavárna“, „dezoláti“, „bruselský diktát“, „agenti Moskvy“. Problém není jedno silné slovo. Problém je systematické vytváření dojmu, že druhá část společnosti není legitimní.

Čtvrtá vrstva jsou expertní indexy, například V-Dem. Ty umožňují dlouhodobé mezinárodní srovnání, ale mají omezení: stojí na expertním hodnocení, ne na přímém dotazování každého občana.

Pátá vrstva je online prostředí. Sociální sítě zvýhodňují obsah, který vyvolává emoce. Výzkumy opakovaně ukazují, že silně emocionální obsah se šíří ochotněji než klidné vysvětlování. To neznamená, že sociální sítě polarizaci samy vytvořily. Znamená to, že ji umí výborně zrychlit.

Jak je na tom Česká republika

Česká republika má několik dobrých zpráv. Důvěra v samotné volby je podle CVVM vysoká: v roce 2026 důvěřovalo výsledkům voleb 73 % dotázaných. Vysokou důvěru mají také armáda a policie, kolem 70 %. To je důležité, protože důvěra v základní pravidla hry je hráz proti rozkladu společnosti.

Zároveň jsou tu špatné zprávy. Politickým stranám v témže výzkumu důvěřovalo jen 9 % lidí. Vládě v březnu a dubnu 2026 důvěřovalo 25 %, Poslanecké sněmovně 20 %. S politickou situací bylo spokojeno pouze 14 % lidí, zatímco 55 % bylo nespokojeno. OECD ve své zprávě za rok 2024 uváděla, že v Česku mělo vysokou nebo středně vysokou důvěru v národní vládu jen 19 % lidí, zatímco průměr OECD byl 39 %.

To je jádro českého problému: lidé ještě většinově věří volbám, ale nevěří politickým stranám. Věří pravidlu, ale nevěří hráčům. Takové prostředí je ideální pro politiku, která říká: „Všichni vás zradili, jen my vás zachráníme.“

Česká společnost přitom není jednotně rozdělená na dvě stejné poloviny. Výzkumy CVVM ukazují, že v řadě hodnotových otázek existuje široká shoda nebo alespoň většinový liberalismus: například podpora rozšiřování svobod proti jejich omezování, silná podpora práva ženy rozhodovat o interrupci nebo většinová podpora rovných práv gayů a leseb. Česká polarizace proto není prostý boj „konzervativci versus liberálové“. Je spíš směsí ekonomické nejistoty, regionálních nerovností, nedůvěry v elity, kulturních sporů, únavy ze změn a politického marketingu.

Časová mapa české polarizace od roku 1990

1990–1992: demokracie versus starý režim. První polistopadová polarizace byla do velké míry legitimní. Společnost se vymezovala vůči komunistickému režimu, řešila směr transformace a obnovu institucí. Šlo o ostrý, ale zakládající konflikt.

1993–1998: transformační vítězové a poražení. Rychlá ekonomická transformace vytvořila nová očekávání i nové frustrace. Část společnosti získala pocit svobody a příležitosti, jiná část pocit ztráty jistot. V politice se posiloval konflikt mezi pravicí, levicí a antisystémovými proudy.

1998–2002: opoziční smlouva. Dohoda ODS Václava Klause a ČSSD Miloše Zemana umožnila vznik menšinové vlády, ale dodnes patří k nejkontroverznějším paktům české politiky. Stabilizovala vládnutí, zároveň posílila dojem, že velké strany se umějí domluvit hlavně mezi sebou. Pro část veřejnosti to byl jeden ze zdrojů cynismu: „oni se hádají jen naoko“.

2003–2010: skandály, televizní politika, únava z korupce. Politika se stále víc personalizovala. Veřejný prostor začal být nasycený aférami, zákulisím a podezřením, že skutečné rozhodování probíhá mimo dohled občanů. CVVM později zachytilo hlubokou nedůvěru veřejnosti k morálce politiků: kolem devíti z deseti lidí souhlasilo, že je těžké se vyznat v politických sporech a aférách, že se mnoho vážných problémů zatajuje a že politici potřebují veřejnou kontrolu.

2011–2013: nástup antiestablishmentu. Po finanční krizi, vládních krizích a korupčních kauzách vznikl silný hlad po „nepolitické politice“. Andrej Babiš a hnutí ANO vstoupili do politiky právě v tomto prostředí. Jejich základní nabídka byla jednoduchá: stát se má řídit jako firma, tradiční politici selhali, korupční systém je třeba rozbít. Tato nabídka zasáhla reálnou poptávku, ale zároveň posílila rámec „my pracujeme, oni kradou“.

2013–2018: přímá volba prezidenta a kulturní konflikt. Miloš Zeman dokázal využít přímý mandát k tvrdé identitární politice. Politický spor se často překlápěl do symbolů: elity versus obyčejní lidé, Praha versus regiony, kavárna versus hospoda, migrace versus bezpečí, Západ versus „suverenita“. Freedom House zpětně hodnotí Zemanovo období jako éru, v níž prezident využíval symbolickou moc a opakovaně testoval hranice ústavních zvyklostí.

2015–2019: migrace, Babiš, Zeman, protesty. Migrační krize v Evropě vytvořila politický konflikt i v zemi, která měla reálně velmi nízký počet migrantů. Strach se ukázal jako mocnější než bezprostřední zkušenost. Současně narůstal konflikt kolem Andreje Babiše, jeho podnikání, médií, střetu zájmů a způsobu vládnutí. Společnost se začala výrazněji dělit na tábor „Babiš je hráz proti starým politikům“ a tábor „Babiš je riziko pro stát“.

2020–2022: covid, inflace, energie, válka. Pandemie vtáhla politiku do každodenního života. Roušky, očkování, zavírání škol a obchodů, důvěra v experty – všechno se stalo politickým testem. Válka na Ukrajině a energetická krize přidaly strach z drahoty, geopolitický konflikt a pocit, že stát nestíhá chránit běžné domácnosti.

2023: prezidentské volby jako zátěžový test. Souboj Andreje Babiše a Petra Pavla ukázal sílu afektivní polarizace. Odborná studie k prezidentské volbě 2023 popisuje střet jako jasný konflikt populismu a antipopulismu; Babiš měl výraznější podporu v regionech se sociálně-ekonomickou deprivací a nižším sociálním kapitálem. Guasti a Michal upozorňují, že kampaň pracovala se strachem z války, energií a inflace, zatímco Pavlova strana mobilizovala naději, jednotu a prozápadní orientaci.

2025–2026: návrat Babiše a nová institucionální fáze. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2025 vyhrálo ANO se ziskem 34,51 % a 80 mandátů; účast 68,95 % byla nejvyšší od roku 1998. Následná vláda Andreje Babiše s SPD a Motoristy podle zahraničních agentur znamenala posun české politiky směrem k ostřejšímu sporu o Ukrajinu, EU, migraci, klima a veřejnoprávní média. Polarizace se tím znovu posunula od pocitů k institucím: už nejde jen o to, kdo koho nemá rád, ale také o to, kdo nastaví pravidla hry.

Kdo v české politice polarizaci posiloval

Tento přehled není seznam „viníků“. V demokratické politice má každý silný aktér právo prosazovat svůj program. Jde o přehled osobností a stylů, které podle veřejně doložitelných událostí a odborných interpretací posilovaly logiku ostrého dělení společnosti.

Václav Klaus pomohl vytvořit tvrdý transformační konflikt 90. let a později výraznou euroskeptickou linii. Jeho role v opoziční smlouvě s Milošem Zemanem patří k momentům, které dlouhodobě poškodily důvěru části veřejnosti v soutěž velkých stran.

Miloš Zeman proměnil polarizaci v identitární styl. Jeho politika opakovaně pracovala s dělením na „lid“ a „elity“, centrum a periferii, kavárnu a zbytek země. Jako prezident využíval symbolickou moc k ostrým kulturním konfliktům a testování politických zvyklostí.

Jiří Paroubek a Mirek Topolánek zosobňovali éru hrubší, personalizované politiky po roce 2000. Jejich střety nebyly hlavní příčinou dnešní polarizace, ale přispěly ke stylu, v němž se politický protivník prezentuje spíše jako nepřítel než konkurent.

Andrej Babiš polarizaci nevynalezl, ale profesionalizoval ji. Spojil antiestablishmentový jazyk, marketingové řízení politiky, silnou osobní značku, kritiku tradičních stran, sociální sliby a vlastnicko-mediální moc. Jeho politický příběh funguje jako jednoduchý konflikt: schopný manažer a ochránce lidí proti neschopným politikům, aktivistům, Bruselu nebo „kampani“. Odborné studie řadí Babišův politický styl do širšího středoevropského populistického vzorce.

Tomio Okamura a SPD posouvají polarizaci směrem k radikálnějším tématům: migrace, islám, EU, referendum o geopolitickém ukotvení země, ostrý odpor k „systému“. Zahraniční agentury SPD běžně označují jako krajně pravicovou či antiunijní stranu; její vstup do vládní většiny po roce 2025 proto zvýšil pozornost zahraničních médií.

Současné vládní a opoziční bloky jako celek nesou také odpovědnost. Polarizace není dílo jednoho muže. Posilují ji i politici, kteří neumějí vysvětlit nepopulární opatření, mluví technokraticky, přehlížejí regionální frustraci nebo nálepkují voliče druhé strany jako hloupé, prodané či morálně méněcenné. Tím často neoslabují populismus, ale dodávají mu palivo.

Andrej Babiš a politika jako marketingový konflikt

U Andreje Babiše je nutné rozlišovat dvě věci. První je legitimní politická reprezentace části společnosti: mnoho lidí ho volí proto, že mu věří víc než tradičním stranám, oceňuje jeho sociální sliby nebo má pocit, že rozumí každodenním ekonomickým problémům. To nelze odbýt jako hloupost voličů – takový výklad by byl pohodlný a špatný.

Druhá věc je způsob politického boje. Babišův styl dlouhodobě posiluje představu, že politika je zápas „já a lidé“ proti „nim“. „Oni“ se podle situace mění: tradiční strany, novináři, Brusel, aktivisté, Piráti, Fialova vláda, banky, energetické firmy, „váleční štváči“. Tento styl je účinný, protože dává složitým problémům jednoduchého viníka.

Marketingová vláda nepotřebuje lhát v každé větě. Stačí, když trvale zužuje realitu do emocionálně výhodných obrazů: někdo vás okrádá, někdo vám bere jistoty, někdo se o vás nestará, někdo vás chce zatáhnout do války. V prezidentské kampani 2023 odborníci popsali využívání strachu z války jako významný moment Babišovy kampaně. Zahraniční média po volbách 2025 zase zdůrazňovala jeho sliby vyšších mezd a důchodů, nižších daní a posunu vůči Ukrajině, EU klimatické politice a migraci.

Největší polarizační síla Babišova stylu není v jedné konkrétní větě. Je v tom, že politiku převádí na permanentní kampaň. Každý problém se dá prodat jako důkaz, že „oni“ selhali. Každá kritika se dá označit za účelovku. Každá kontrolní instituce se dá líčit jako brzda. To je pro demokracii nebezpečné bez ohledu na to, zda konkrétní volič ANO sleduje úplně jiné, třeba ekonomicky racionální důvody.

Česko v evropském srovnání

Česká republika je polarizovaná méně dramaticky než Slovensko nebo Maďarsko, ale více, než by odpovídalo pohodlnému mýtu o „klidném českém středu“. STEM a DEKK v roce 2025 ukázaly, že Slovensko je subjektivně rozdělenější než Česko, ale česká společnost je v některých ohledech pesimističtější: 13 % Čechů si myslelo, že ideologické rozdíly nepůjde nikdy překonat; na Slovensku to bylo 6 %.

Studie Guasti a Michala ukazuje, že ve střední Evropě od roku 2010 do roku 2023 rostla polarizace v Maďarsku, Polsku, na Slovensku i v Česku, přičemž český nárůst byl menší než u některých sousedů. Studie Patkóse a Plesze, která pracuje s daty z 28 evropských demokracií v letech 2000–2020, řadí Česko mezi případy vysoké ideologické polarizace v některých měřeních; nejvyšší stranickou polarizaci nachází mimo jiné v Maďarsku, Španělsku, Polsku a Řecku.

Česko tedy není evropský extrém. Ale patří do regionu, kde se politická soutěž opakovaně láme kolem tří velkých témat: vztah k liberální demokracii, vztah k EU a vztah k Rusku/Ukrajině. To jsou témata, která nejsou jen technická. Jsou identitární. Proto tak snadno rozdělují.

Co píší světová média

Seriózní světová média nepíší o Česku jako o zemi na prahu občanské války. Píší ale o zemi, která se po volbách 2025 zařadila do širší evropské vlny populistického návratu. Reuters popsala vítězství Andreje Babiše jako posílení populistického a protiimigračního proudu a upozornila na možné oslabení české podpory Ukrajině. Associated Press po jmenování vlády psala o posunu od dosavadní silné podpory Kyjeva a o možné blízkosti k politice Viktora Orbána a Roberta Fica. Le Monde zdůraznil Babišovo vzdalování od silně prokyjevské linie předchozí vlády a jeho napojení na evropský tábor Patriots for Europe.

Reuters v roce 2026 také informovala o protestech proti plánům na změny financování veřejnoprávních médií a připomněla, že kritici vidí riziko pro nezávislost médií, zatímco vláda tvrdí, že nezávislost zůstane zachována. To je přesně typ sporu, který polarizaci posouvá do institucionální roviny: už nejde jen o to, kdo vyhraje volby, ale kdo bude mít vliv na informační infrastrukturu státu.

Nečekaný úhel – Češi věří volbám víc než politikům

Nejzajímavější český paradox zní: lidé výrazně víc věří výsledkům voleb než politickým stranám. Podle CVVM v roce 2026 důvěřovalo výsledkům voleb 73 % lidí, ale politickým stranám jen 9 %. To je dobrá i špatná zpráva zároveň.

Dobrá proto, že důvěra ve volby je základní pojistka demokracie. Špatná proto, že extrémně nízká důvěra ve strany vytváří poptávku po vůdcích, kteří slibují obejít „politiku“ jako takovou. Jenže demokracie bez politiky neexistuje. Když lidé přestanou věřit stranám, často nezačnou věřit občanské společnosti. Začnou hledat někoho, kdo „to zařídí“.

Proto občanská sebeobrana nezačíná u velkých slov o demokracii. Začíná u obnovy obyčejné důvěry: v obci, škole, spolku, redakci, bytovém domě, odborech, dobrovolnické organizaci. Tam se lidé učí, že spor nemusí znamenat válku.

Kam to může vést

Pokud bude polarizace sílit, Česko se může dostat do modelu „vítěz bere stát“. V takovém modelu se po každých volbách nečeká jen změna politiky, ale pokus obsadit instituce, média, kontrolní orgány a veřejné peníze. Druhá strana pak nečeká na další volby jako na běžnou soutěž, ale jako na záchrannou operaci. Tak se z demokracie stává permanentní nouzový režim.

Druhý možný důsledek je únava a únik. Část lidí si řekne, že politika je špína, všichni lžou a nemá cenu se o nic zajímat. To je pro polarizační politiku výhodné. Radikalizované menšiny potom získávají větší prostor, protože klidná většina se stáhne.

Třetí riziko je normalizace politického násilí. Česká data zatím nejsou katastrofická, ale STEM a DEKK upozornily, že 21 % Čechů zná někoho, kdo dnes schvaluje násilí vůči lidem s odlišným názorem; na Slovensku to bylo 36 %. To neznamená, že pětina lidí chce násilí. Znamená to, že řeč o násilí přestává být úplné tabu. A to je hranice, kterou si slušná společnost musí hlídat velmi tvrdě.

Občanská sebeobrana: jak polarizaci zastavit zdola

1. Oddělujte názor od člověka.
   Věta „s tímhle nesouhlasím“ je zdravá. Věta „kdo si tohle myslí, je odpad“ je jed. Neznamená to tolerovat nenávist nebo lži. Znamená to nezačínat každou debatu morálním rozsudkem.
2. Ptejte se: co by mě přesvědčilo, že se mýlím?
   Když odpověď zní „nic“, nejste v debatě, ale v identitní pevnosti. Kritické myšlení nezačíná tím, že odhalíte manipulaci druhých. Začíná tím, že připustíte vlastní omyl.
3. Zpomalte sdílení.
   Polarizace žije z rychlosti. Než nasdílíte rozhořčený příspěvek, ověřte tři věci: kdo to říká, z čeho to vyplývá a komu prospívá, že jste se právě naštvali. Emoční obsah se v online sítích šíří obzvlášť dobře.
4. Neodměňujte politiky za ponižování protivníků.
   Politik, který umí jen urážet, není silný. Je pohodlný. Skutečná síla je schopnost pojmenovat problém, navrhnout řešení a unést kontrolu.
5. Vyžadujte konkrétnost.
   Když někdo říká „oni vás okrádají“, ptejte se: kdo přesně, jak přesně, podle jakého dokumentu, za kolik, jaké je řešení? Obecný hněv je palivo polarizace. Konkrétní otázka je brzda.
6. Chraňte instituce i tehdy, když se vám nelíbí jejich aktuální vedení.
   Soudy, veřejnoprávní média, kontrolní úřady, statistika, policie, volby – to nejsou hračky pro vítěze. Jsou to pojistky i pro poražené. Dnes vadí vám, zítra mohou chránit vás.
7. Nepohrdejte voliči druhé strany.
   Pohrdání je dárek pro populisty. Člověk, kterého označíte za hlupáka, nepřehodnotí názor. Jen si najde politika, který mu řekne, že jste arogantní elita.
8. Stavte mosty v nepolitických věcech.
   Společná oprava domu, dobrovolnictví, místní spolek, sport, škola, hasiči, sousedská pomoc – to všechno snižuje abstraktní nenávist. Člověk, s nímž jste opravili lavičku nebo organizovali akci pro děti, se hůř mění v karikaturu.
9. Učte děti i dospělé pracovat se zdroji.
   Mediální gramotnost není školní módní slovo. Je to sebeobrana. Každý občan by měl umět rozlišit zprávu, komentář, reklamu, politický marketing, podvod a manipulaci.
10. Volebně trestejte útoky na pravidla hry.
    Běžná politická chyba je jedna věc. Útok na nezávislost institucí, zastrašování médií, rozbíjení kontroly moci nebo zpochybňování voleb bez důkazů je jiná kategorie. Tam už nejde o pravici a levici. Tam jde o rám, ve kterém spolu vůbec můžeme žít.

Demokracie se nebrání křikem, ale návyky

Polarizace není bouřka, která přijde sama od sebe. Vyrábí se. Vyrábí ji politici, kteří zjednodušují realitu na boj dobra a zla. Vyrábějí ji média a sociální sítě, které odměňují hněv. Vyrábíme ji ale i my, když sdílíme neověřené věci, pohrdáme lidmi z jiného tábora a zaměňujeme vlastní rozhořčení za pravdu.

Česká republika má pořád silné obranné prvky: důvěru ve volby, relativně silnou občanskou společnost, místní vazby, zkušenost s autoritářstvím a schopnost se v krizích mobilizovat. Slabina je jinde: v nízké důvěře v politiku, v regionálních rozdílech, v únavě z ekonomických tlaků a ve stále agresivnějším politickém marketingu.

Občanská sebeobrana proto není výzva „buďte hodní“. Je to výzva „nenechte se levně ovládat“. Člověk, který se nenechá okamžitě rozzuřit, který se ptá po důkazech, který chrání pravidla i pro protivníka a který nepřestane mluvit se sousedem kvůli volbám, dělá pro demokracii víc než stovka vznešených prohlášení.

 

Zdroje a kontext

[1] Our World in Data / V-Dem – Political Polarization Score, definice a metodika měření politické polarizace.

[2] CVVM, Sociologický ústav AV ČR – Důvěra ústavním institucím v březnu a dubnu 2026.

[3] CVVM, Sociologický ústav AV ČR – Důvěra k vybraným institucím veřejného života, březen/duben 2026.

[4] STEM / DEKK Institut – Polarizace v Česku a na Slovensku, 9. září 2025.

[5] OECD – Survey on Drivers of Trust in Public Institutions 2024, Czechia country note.

[6] Český statistický úřad / Statistika&My – Voliči po čtyřech letech obměnili složení Poslanecké sněmovny, 5. října 2025.

[7] CVVM, Sociologický ústav AV ČR – Politická orientace českých občanů, červen 2025.

[8] CVVM, Sociologický ústav AV ČR – Morálka politiků očima veřejnosti, léto 2024.

[9] Lubomír Kopeček – Jak se zrodila opoziční smlouva. Analýza vzniku jednoho z nejkontroverznějších paktů české politiky, Soudobé dějiny, 2012.

[10] Pavol Frič – CSOs and the Incomplete Polarization of Czech Society, 2024.

[11] Petra Guasti, Aleš Michal – Polarization and Democracy in Central Europe, Politics and Governance, 2025.

[12] Jiří Suchánek a kol. – Populism and Discontent: Spatial Analysis of the 2023 Czech Presidential Election, Czech Journal of Political Science, 2024.

[13] Veronika Patkós, Bálint Plesz – Does political polarisation undermine democratic accountability? Evidence from 28 European democracies, West European Politics. (PDF)

[14] Milan W. Svolik – Polarization versus Democracy, Journal of Democracy, 2019.

[15] Freedom House – Czechia: Nations in Transit 2024.

[16] Bertelsmann Stiftung – BTI 2026 Czechia Country Report.

[17] Reuters – Populist Babis cruises to Czech election win, 4. října 2025.

[18] Associated Press – Czech coalition government led by billionaire Andrej Babis is sworn in, prosinec 2025.

[19] Reuters – Czechs protest against Babis government’s public media plans, 5. května 2026. Odkaz:

[20] Le Monde – Czech Republic: Andrej Babis distances his country from Kyiv and the EU, 24. prosince 2025.

[21] Nature / npj Complexity – Affective polarization and the dynamics of information spread in online networks, 2024.