Referendum v Česku: dobrý sluha, nebo nebezpečný pán?

Referendum není samo o sobě ani spása, ani zkáza demokracie. Je to silný nástroj, který může občanům vrátit hlas v otázkách mimo běžné stranické handlování — ale stejně snadno se může změnit v marketingovou zbraň vlády, která chce obejít parlament, zploštit složité problémy na heslo a přepsat odpovědnost na „lid“.

V Česku se o celostátním referendu znovu mluví proto, že ho má v programu vláda Andreje Babiše. Program slibuje zákon o celostátním referendu, zároveň ale uvádí, že členství Česka v Evropské unii a NATO předmětem referenda být nemá. Právě tato dvojkolejnost ukazuje jádro sporu: nejde jen o „více demokracie“, ale o to, kdo referendum navrhne, k čemu ho použije, jaké brzdy do něj vloží — a kdo na něm politicky vydělá.

Hlas lidu není hračka

Referendum zní lákavě. Když politici selhávají, když lidé nevěří vládě, parlamentu ani stranám, vypadá přímé hlasování jako čisté řešení: zeptáme se občanů a bude jasno. Jenže demokracie není soutěžní otázka v televizní show, kde se po reklamě ukáže správná odpověď. Stát je složitý organismus, zákony mají důsledky, mezinárodní závazky nejdou vypnout jako špatný pořad a práva menšin nemají být vydána napospas náladě většiny.

Česká ústava už dnes říká, že lid je zdrojem veškeré státní moci a že ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. To znamená: referendum není protiústavní výmysl. Je to možnost, kterou český ústavní pořádek připouští. Zároveň ale platí, že Česko dosud nemá obecný ústavní zákon o celostátním referendu. Máme místní referendum, krajské referendum a historickou zkušenost s jednorázovým celostátním referendem o vstupu do Evropské unie v roce 2003.

Otázka tedy nezní: „Referendum ano, nebo ne?“ Správná otázka zní: „Jaké referendum, o čem, s jakými pojistkami, v jaké společnosti a v čí politický prospěch?“ A právě tady začíná problém.

„Jaké referendum, o čem, s jakými pojistkami, v jaké společnosti a v čí politický prospěch?“

 

Co je referendum a kdy dává smysl

Referendum je forma přímé demokracie. Občané v něm nevolí zástupce, ale rozhodují přímo o konkrétní otázce: ano, nebo ne. Mezinárodní příručky k přímé demokracii popisují referendum jako hlasování občanů o zákonu, ústavní změně, smlouvě nebo veřejné politice; výsledek může být závazný nebo poradní.

Referendum může být užitečné hlavně ve čtyřech situacích.

První: když jde o mimořádně závažnou, dlouhodobou a srozumitelně vymezenou otázku. Typicky změna ústavního uspořádání, zásadní mezinárodní rozhodnutí nebo společenské téma, které přesahuje jedno volební období.

Druhá: když politické elity dlouhodobě odmítají řešit otázku, kterou významná část společnosti považuje za legitimní. Referendum pak může být pojistkou proti uzavřenému stranickému kartelu.

Třetí: když je otázka předem právně připravená. Občan nesmí hlasovat o mlze. Musí vědět, co přesně se stane, když vyhraje „ano“, a co přesně se stane, když vyhraje „ne“.

Čtvrtá: když před hlasováním proběhne poctivá veřejná debata, ve které mají lidé přístup k ověřeným informacím, argumentům obou stran, dopadovým analýzám a nezávislému vysvětlení.

Referendum naopak nedává smysl tam, kde má jen ventilovat zlost, legitimizovat předem připravený politický tah, rozseknout technicky složitou věc jedním heslem nebo rozhodovat o základních právech menšin. Mezinárodní IDEA výslovně varuje, že přímá demokracie se může stát nástrojem majoritářského populismu, tedy vlády momentální většiny proti institucím, menšinám a kompromisu.

Proč je referendum téma pro současnou vládu

Současná vláda Andreje Babiše ve svém programovém prohlášení uvádí, že připraví zákon o celostátním referendu, aby občané mohli rozhodovat o klíčových otázkách veřejného zájmu. Současně slibuje, že členství České republiky v Evropské unii a NATO nebude možné v referendu řešit.

Tento bod není náhoda. Vláda stojí na politickém kompromisu hnutí ANO, SPD a Motoristů. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2025 získalo ANO 80 mandátů, SPD 15 mandátů a Motoristé 13 mandátů, dohromady tedy 108 poslanců. Pro přijetí ústavního zákona je však potřeba 120 hlasů v Poslanecké sněmovně a také ústavní většina v Senátu. Koalice tedy nemůže ústavní referendum prosadit sama.

Politicky je to důležité. SPD dlouhodobě pracuje s tématem přímé demokracie a podle veřejných vyjádření chtěla širší referendum, včetně možnosti hlasovat o vystoupení z EU nebo NATO. Veřejně popisovaná pracovní verze vládního návrhu má ale EU a NATO vyloučit. Předseda poslaneckého klubu SPD Radim Fiala podle ČT24 připustil, že vzhledem k 15 poslancům SPD z 200 musí strana v tomto volebním období přijmout politickou realitu.

Přeloženo do běžné řeči: referendum je pro vládu i koaliční lepidlo. ANO jím může říkat, že „vrací hlas lidem“. SPD jím může svým voličům dokazovat, že přímou demokracii dostala do vládní agendy. Motoristé se mohou svézt na obecné vlně odporu k „politickým elitám“. Jenže občan se musí ptát tvrději: je to skutečný nástroj občanské kontroly, nebo jen marketingový produkt zabalený do slova demokracie?

Co je aktuálně v Česku ve hře

Podle veřejných informací z konce února a března 2026 chce ministerstvo spravedlnosti pod vedením Jeronýma Tejce, nestraníka za ANO, připravit návrh ústavního zákona o obecném celostátním referendu. Tejc mluvil o tom, že by návrh měl být předložen Poslanecké sněmovně nejpozději do konce září 2026 a účinný by mohl být od roku 2028.

Veřejně popsaná pracovní verze počítá s tím, že by se v referendu nemělo hlasovat o změnách Ústavy, lidskoprávních otázkách, daňových otázkách a členství v Evropské unii a NATO. Debatuje se o tom, kdo by mohl referendum vyvolat — občané, prezident, vláda nebo Poslanecká sněmovna — a kolik podpisů by bylo potřeba. Podle ČT24 se v debatě objevuje hranice okolo 250 000 podpisů. Otevřená je také otázka účastního kvóra, tedy kolik voličů musí přijít, aby bylo referendum platné. Ve veřejné debatě se zmiňují varianty 25 % nebo 50 %.

Účastní kvórum = kolik voličů musí přijít, aby bylo referendum platné.

Tady leží první zásadní slabina. Zákon o referendu není jen „ano, nebo ne“. Jeho skutečný význam se skrývá v technických parametrech. Nízké kvórum, nejasná otázka, slabá kontrola financování kampaně a možnost vládou vyvolávaných plebiscitů by z referenda udělaly nástroj politické manipulace. Naopak vysoké podpisové požadavky, předběžná kontrola Ústavním soudem, jasně vymezené nepřípustné otázky, nezávislá informační brožura a transparentní kampaně mohou z referenda udělat relativně bezpečný doplněk zastupitelské demokracie.

Největší riziko: malé číslo může rozhodnout velkou věc

Nejnebezpečnější část referenda není plakát, heslo ani televizní debata. Nejnebezpečnější je matematika.

Když by například platilo účastní kvórum 25 % a rozhodovala by prostá většina hlasujících, stačilo by v krajním případě, aby pro návrh hlasovalo něco málo přes 12,5 % všech oprávněných voličů. Taková menšina by mohla rozhodnout o věci, která dopadne na všechny. U 50% kvóra by muselo vítězné stanovisko získat alespoň něco přes 25 % všech oprávněných voličů. To je pořád menšina, ale už výrazně širší.

Ano, kvóra mají také nevýhody. Mezinárodní IDEA upozorňuje, že příliš vysoké kvórum může blokovat změny a motivovat odpůrce k bojkotu hlasování místo věcné kampaně. Jenže v polarizované společnosti je nízké kvórum pozvánkou pro dobře organizovanou, emocionálně vybuzenou menšinu. A právě takové menšiny bývají v éře sociálních sítí, dezinformačních kanálů a politického marketingu nejhlasitější.

Referendum tedy nesmí být postaveno tak, aby odměňovalo křik, zkratku a mobilizovanou nenávist. Musí odměňovat informované, široké a stabilní rozhodnutí.

Komu by referendum teď prospělo

Dobře navržené referendum může prospět občanům. Špatně navržené referendum prospěje především těm, kdo umějí ovládat emoce.

V současné české situaci by obecné referendum bez silných pojistek nejvíce prospělo čtyřem skupinám.

První skupinou jsou vládní politici, kteří chtějí přesunout odpovědnost. Když je rozhodnutí nepopulární, lze říct: „My nic, rozhodli občané.“ To je politicky pohodlné a demokraticky zbabělé. Vláda má vládnout, parlament má zákony projednávat a poslanci mají nést odpovědnost. Referendum nemá být pračka na politickou odpovědnost.

Druhou skupinou jsou populistické strany. Referendum jim umožňuje nahradit program otázkou, analýzu sloganem a odpovědnost kampaní. Místo práce s rozpočtem, zákony a institucemi stačí vyrobit jednoduché „oni vám to tají“ a „my vám dáme hlas“.

Třetí skupinou jsou aktéři s penězi, mediálním dosahem a schopností manipulovat veřejnou debatu. V moderním referendu nerozhoduje jen pravda. Rozhoduje pozornost, algoritmus, strach, opakování, mikrovideo, řetězový e-mail, anonymní stránka, influencer a schopnost vyrobit pocit ohrožení.

Čtvrtou skupinou jsou zahraniční mocenské zájmy. Referendum o citlivé otázce je ideální terén pro informační operace. Stačí nezměnit výsledek o 30 procentních bodů. Stačí posunout náladu o pár procent, rozbít důvěru, znejistit poražené a z referenda udělat trvalou ránu ve společnosti.

Občanům referendum prospěje jen tehdy, když bude chráněno před těmito čtyřmi predátory.

Jak velké je riziko pro pilíře demokracie

Riziko je střední až vysoké — ne proto, že by občané byli neschopní, ale proto, že dnešní politické a mediální prostředí je mimořádně vhodné pro manipulaci.

Demokracie stojí na několika pilířích: svobodné volby, dělba moci, právní stát, ochrana menšin, nezávislé soudy, svobodná média, férová soutěž politických sil a odpovědnost volených zástupců. Referendum může tyto pilíře doplnit. Ale může je také podemlít.

Nejnebezpečnější je referendum o otázkách, které se týkají základních práv, ústavních záruk, mezinárodních závazků, soudů, médií, menšin, bezpečnostního ukotvení státu nebo veřejných financí. Tam nejde jen o „názor lidu“. Tam jde o konstrukci státu.

Benátská komise Rady Evropy ve svém revidovaném Kodexu dobré praxe pro referenda zdůrazňuje, že referendum musí být postaveno na jasných pravidlech, férové kampani, srozumitelném znění otázky a respektu k ústavnímu pořádku. To není byrokratická drobnost. To je rozdíl mezi demokracií a davovým kliknutím.

Statistická realita: Česko není klidná laboratoř

Česko má s celostátním referendem jedinou skutečnou historickou zkušenost: referendum o vstupu do Evropské unie v červnu 2003. V Libereckém kraji tehdy přišlo 56,5 % oprávněných voličů a 73,8 % hlasujících bylo pro vstup do EU. Celostátní výsledek byl podobně jednoznačný: vstup do EU podpořila výrazná většina hlasujících.

To je důležité. Referendum v roce 2003 nebylo těsné hlasování rozpolcené země. Bylo to jednorázové rozhodnutí o jasně pojmenované mezinárodní otázce, v relativně stabilním geopolitickém směru a s vysokou mírou politické shody.

Dnešní Česko je jiné. Podle CVVM z března 2026 bylo s politickou situací spokojeno jen 14 % lidí, zatímco 55 % bylo nespokojeno. Vládě důvěřovalo 25 % dotázaných a Poslanecké sněmovně 20 %. STEM zároveň uvádí, že téměř polovina Čechů vnímá společnost jako velmi nebo extrémně rozdělenou. Závažné je i zjištění, že 21 % lidí zná někoho, kdo začal schvalovat násilí proti politickým nebo názorovým oponentům.

To není prostředí, ve kterém se má lehkomyslně otevírat mocný plebiscitní nástroj. To je prostředí, ve kterém se musí nejdřív stavět zábradlí.

Referendum jako typický nástroj marketingového vládnutí

Referendum se dá představit jako vrchol demokracie. Ale v rukou marketingové vlády se mění v divadelní rekvizitu.

Marketingové vládnutí nepotřebuje občana, který přemýšlí. Potřebuje diváka, který reaguje. Vláda mu neukazuje složitou mapu problému, ale vyrábí scénu: zlí „oni“, hodní „my“, umlčený „lid“, jednoduchá otázka, hlasování jako vysvobození. Politika se mění v reality show. Divák dostane pocit, že rozhoduje, ale pravidla soutěže napsal někdo jiný.

Referendum může být skvělý nástroj občanské suverenity, ale také dokonalá návnada pro společnost vycvičenou ke zkratce. Člověk, který je každý den krmen konfliktem, skandálem, osobní nenávistí, televizní banalitou a algoritmickou zuřivostí, je snadněji přepnutelný do režimu „hlasuj proti nim“. A přesně to je půda, na které populismus roste nejlépe.

Nejde o urážku občanů. Nejde o tvrzení, že lidé jsou hloupí. Jde o popis informačního prostředí. Když veřejný prostor systematicky odměňuje křik, zesměšnění, zkratku a okamžitý afekt, pak je celostátní referendum bez silných pojistek politický hazard.

Negativní zkušenosti z Evropy: když lid hlasuje, ale problém nezmizí

Nejznámější evropské varování je Brexit. V britském referendu z roku 2016 hlasovalo 51,9 % pro odchod z EU a 48,1 % pro setrvání. Formálně šlo o demokratické rozhodnutí. Prakticky šlo o těsný výsledek s obrovskými dopady, který rozštěpil společnost, změnil vztahy s Evropou a otevřel roky politického chaosu. Britský rozpočtový úřad OBR ve svých modelech dlouhodobě pracuje s předpokladem, že Brexit sníží obchodní intenzitu Británie a povede ke zhruba 4% snížení potenciální produktivity proti scénáři setrvání v EU.

Nizozemsko v roce 2016 uspořádalo poradní referendum o asociační dohodě EU s Ukrajinou. Většina hlasujících byla proti, účast byla nízká, ale překročila tehdejší 30% hranici. Výsledkem nebylo jasné „lid rozhodl a problém skončil“, ale komplikace evropské politiky, domácí spory a nakonec politicko-právní řešení, které nebylo tak jednoduché, jak referendová otázka naznačovala.

Řecko v roce 2015 hlasovalo o podmínkách mezinárodní pomoci v dluhové krizi. Premiér Alexis Tsipras vedl kampaň za odmítnutí návrhu věřitelů s argumentem, že tím posílí vyjednávací pozici vlády. Jenže stát v hluboké finanční závislosti nemůže hlasováním zrušit ekonomickou realitu. Referendum se stalo spíše nástrojem politického tlaku než skutečným řešením.

Maďarské referendum z roku 2016 o migračních kvótách ukázalo další model: referendum může být neplatné, a přesto politicky použité. Hlasování nedosáhlo potřebné účasti, ale vláda Viktora Orbána ho přesto prezentovala jako politické vítězství a součást dlouhodobé mobilizace proti Bruselu a migraci.

Poučení je jasné: referendum neodstraňuje složitost. Jen ji na jeden den schová za dvě políčka.

Pozitivní zkušenosti: referendum funguje tam, kde je kultura, čas a procedura

Pozitivní příklad často nabízí Švýcarsko. Jenže Švýcarsko není důkaz, že referendum funguje vždy a všude. Je to důkaz, že referendum může fungovat v zemi, kde je přímá demokracie dlouhodobě zabudovaná do politické kultury, institucí, federálního uspořádání a občanské praxe. Švýcarský systém není jednorázová politická hračka vytažená před kameru. Je to dlouhodobě pěstovaný mechanismus.

Dobrý příklad nabízí také Irsko. Irská cesta je důležitá proto, že referendum často předcházela deliberace — tedy promyšlené veřejné zvažování za účasti občanů, expertů a vyvážených informací. Irské občanské shromáždění mělo 99 náhodně vybraných občanských členů, pracovalo s expertními podklady a jeho doporučení se stala podkladem pro další politické a referendové kroky. Referendum o manželství pro stejnopohlavní páry v roce 2015 bylo doprovázeno činností nezávislé referendové komise a informační kampaní pro občany.

To je klíčový rozdíl. Pozitivní referendum není výkřik. Je to konec dlouhého procesu: zadání, informace, deliberace, právní příprava, férová kampaň, hlasování, provedení výsledku.

Co říkají odborné studie a mezinárodní doporučení

Odborná literatura a mezinárodní doporučení neříkají jednoduché „referendum ano“ nebo „referendum ne“. Říkají něco mnohem důležitějšího: referendum je nástroj s vysokým výkonem a vysokým rizikem.

Referendum je nástroj s vysokým výkonem a vysokým rizikem.

International IDEA upozorňuje, že přímá demokracie může otevřít témata, která stranická politika vytlačuje, a může občanům umožnit rozhodovat napříč stranickými liniemi. Zároveň ale varuje před majoritářským populismem, polarizací, ohrožením menšin a ztrátou nuance, protože referendum převádí složité otázky do binární volby ano/ne.

OECD na základě stovek případů občanské participace zdůrazňuje význam deliberativních procesů: náhodně vybraní občané mají dostat čas, informace, možnost učit se, diskutovat a formulovat doporučení. To je přesný opak politické reality show. V dobré demokracii se občan nevyužívá jako hlasovací kladivo. Občan se bere vážně jako člověk schopný úsudku — pokud dostane čas, informace a férový proces.

Benátská komise zdůrazňuje právní a procedurální pojistky: jasnost otázky, férovost kampaně, rovnost příležitostí, respekt k ústavnímu pořádku a předvídatelná pravidla. Bez těchto pojistek se referendum mění z demokratického nástroje na rituál moci.

Jak by musela vypadat společnost, aby referendum uměla používat dobře

Společnost zralá na referendum nemusí být dokonalá. Musí ale splňovat několik podmínek.

Musí mít základní důvěru v pravidla. Ne nutně ve vládu. Ne nutně v konkrétní strany. Ale v to, že pro všechny platí stejný proces, že soudy mohou zasáhnout, že pravidla kampaně nejsou cár papíru a že poražená strana nebude označena za nepřítele národa.

Musí mít občany zvyklé rozlišovat mezi otázkou, heslem a následkem. Referendová otázka není politický pocit. Je to právní spouštěč. Zralý občan se neptá jen „souhlasím?“, ale také „co přesně se stane potom?“

Musí mít média, která nejsou jen výrobní linkou na pobouření. Bez médií schopných vysvětlovat, ověřovat a odolávat manipulaci je referendum snadno zneužitelné.

Musí mít školy, které neučí jen „správné odpovědi“, ale práci s informacemi, argumentem, zdrojem a omylem. Kritické myšlení není póza. Je to schopnost říct: „Tento návrh se mi emocionálně líbí, ale chci vědět, kdo ho platí, jaké má dopady a zda bych stejnou pravomoc svěřil i svému politickému protivníkovi.“

A hlavně: zralá společnost musí přijmout, že demokracie není jen právo prosadit svou. Je to také schopnost snést, že nevyhraji.

Jak by měl vypadat bezpečný český zákon o referendu

Pokud má Česko vůbec přijímat obecné celostátní referendum, mělo by obsahovat minimálně tyto pojistky:

1. Předběžná kontrola Ústavním soudem. Ne až po hlasování. Před ním. Občané nesmějí hlasovat o otázce, která je protiústavní, neproveditelná nebo nesrozumitelná.
2. Vyloučení klíčových oblastí. Mimo referendum musí zůstat základní práva a svobody, daně a rozpočet, ústavní jádro, soudní moc, mezinárodní závazky, obranné a bezpečnostní ukotvení státu, členství v EU a NATO.
3. Vysoký podpisový práh a ověřování podpisů. Referendum nesmí spustit krátkodobá internetová hysterie. Pokud se mluví o hranici okolo 250 000 podpisů, je třeba řešit nejen číslo, ale také ověření, lhůty a ochranu proti organizovanému zneužití.
4. Rozumné účastní nebo schvalovací kvórum. Nízké kvórum je riziko menšinové vlády nad většinou. Příliš vysoké kvórum motivuje k bojkotu. Řešením může být kombinace minimální účasti a minimální podpory ze všech oprávněných voličů.
5. Nezávislá informační brožura pro všechny domácnosti. Každý občan má před hlasováním dostat srozumitelné vysvětlení otázky, argumentů pro a proti, právních dopadů a finančních důsledků.
6. Přísná pravidla financování kampaně. Bez transparentnosti peněz je referendum otevřený trh s emocemi.
7. Zákaz spojování nesouvisejících otázek. Jedna otázka, jeden problém, jeden právní následek. Žádné balíčky typu „chcete levnější energie, bezpečné hranice a méně byrokracie?“
8. Dostatek času. Rychlé referendum je dobré pro propagandu, ne pro demokracii.
9. Jasná proveditelnost výsledku. Před hlasováním musí být jasné, kdo výsledek provede, v jaké lhůtě a jakým právním aktem.

Bez těchto podmínek není celostátní referendum demokratická modernizace. Je to otevření bočních dveří pro plebiscitní politiku.

Příručka pro občany: jak poznat referendum jako manipulaci

Když na vás politik tlačí s referendem, neptejte se nejdřív, zda se vám líbí téma. Ptejte se, jak je nástroj nastaven.

Sedm kontrolních otázek

1. Kdo přesně otázku napsal?
   Občan, odborná komise, vláda, marketingový tým, nebo stranické PR?
2. Je otázka právně jasná?
   Pokud nejde jednou větou říct, co se po vítězství stane, je to past.
3. O čem se nesmí hlasovat?
   Zákon bez jasných zákazů je nebezpečný.
4. Jaké je kvórum a kolik lidí reálně stačí k rozhodnutí?
   Přepočítejte si, kolik procent všech voličů může rozhodnout o všech.
5. Kdo financuje kampaň?
   Když nevidíte peníze, nevidíte moc.
6. Existuje nezávislé vysvětlení dopadů?
   Pokud slyšíte jen hesla, nemáte informace.
7. Chtěli byste stejný nástroj dát do ruky svému největšímu politickému protivníkovi?
   To je nejpoctivější test každé pravomoci.

Varovné signály

Pozor, když politik říká „lidé si to přejí“, ale nepředloží přesné znění otázky.

Pozor, když referendum slibuje jednoduché řešení problému, který má rozpočtové, právní, mezinárodní nebo bezpečnostní důsledky.

Pozor, když se hlasování tlačí narychlo, v atmosféře strachu, po skandálu nebo před volbami.

Pozor, když se z kritiků referenda dělají nepřátelé lidu. Kritika špatného referenda není pohrdání občany. Je to obrana občanů před zneužitím.

Pozor, když návrh neobsahuje pojistky proti dezinformacím, netransparentním penězům a protiústavním otázkám.

Jak pěstovat kritické myšlení

Nečtěte jen otázku. Čtěte prováděcí mechanismus.

Neřešte jen, kdo referendum navrhuje. Představte si, že stejný zákon použije opačný tábor.

Neptejte se jen „souhlasím?“. Ptejte se: „Co přesně nastane druhý den po hlasování?“

Hledejte primární zdroje: návrh zákona, důvodovou zprávu, stanovisko Ústavního soudu, pravidla kampaně, finanční limity.

Nenechte se vydírat větou „kdo je proti referendu, bojí se lidí“. Přesnější věta zní: kdo je proti špatně navrženému referendu, bojí se zneužití moci.

Zajímavost na okraj: Liberecký kraj už jednou hlasoval jinak než dnešní nálada

V referendu o vstupu do Evropské unie v roce 2003 přišlo v Libereckém kraji 56,5 % oprávněných voličů a 73,8 % hlasujících bylo pro vstup. V jednotlivých oblastech se ale účast výrazně lišila: v některých správních obvodech, například v Jilemnici, Železném Brodě a Turnově, přesáhla 62 %, zatímco na Českolipsku zůstala pod polovinou. To ukazuje důležitou věc: ani v jednom kraji neexistuje jeden „hlas lidu“. Existují různé lokální zkušenosti, různá míra mobilizace a různé informační prostředí. Kdo dnes mluví o referendu jako o čistém vyjádření vůle národa, zjednodušuje realitu už na startu.

Lid má mít moc, ale ne past

Referendum může být užitečné. Ale jen jako doplněk zastupitelské demokracie, ne jako její náhrada. Česko nepotřebuje hlasovací kladivo, kterým bude každá vláda rozbíjet nepohodlné instituce. Potřebuje promyšlený, ústavně bezpečný a informačně férový mechanismus pro výjimečné situace.

Současná vládní iniciativa je proto podezřelá ne tím, že o referendu mluví. Podezřelá je kontextem: nízká důvěra v politiku, silná polarizace, koaliční potřeba uspokojit SPD, marketingové heslo „dáme lidem hlas“ a zatím nevyjasněné parametry. V takovém prostředí se občan nemá nechat dojmout slovem referendum. Má chtít přesné znění, pojistky, kvóra, kontrolu otázky, pravidla kampaně a jasné vyloučení témat, která mohou rozbít ústavní stát.

Nejzdravější občanský postoj proto zní: ano, lid je zdrojem moci. Právě proto nesmí být lid používán jako kulisa. Demokracie nezačíná tím, že vhodíte lístek do urny. Začíná tím, že odmítnete špatně položenou otázku.

 

Zdroje a kontext

[1] Programové prohlášení vlády Andreje Babiše, vláda ČR, 5. ledna 2026 — závazek připravit zákon o celostátním referendu a vyloučit referendum o členství v EU a NATO.

[2] „Vláda má šanci prosadit uzákonění referenda…“, ČT24, 29. března 2026 — veřejně popsané parametry pracovní verze, postoje SPD a možné mantinely.

[3] „Bude Babiš přemlouvat Fialu nebo Piráty? Bez opozice vláda referendum neprosadí“, Česká justice, 26. února 2026 — plánovaný harmonogram, ústavní většiny, otázky kvóra a iniciace referenda.

[4] Volby do Poslanecké sněmovny 2025, oficiální výsledky, ČSÚ / volby.cz — rozdělení mandátů po volbách 2025.

[5] Ústava České republiky, čl. 2 — lid jako zdroj státní moci a možnost přímého výkonu státní moci na základě ústavního zákona.

[6] Zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu, e-Sbírka — právní rámec místních referend.

[7] Zákon č. 118/2010 Sb., o krajském referendu, e-Sbírka — právní rámec krajských referend.

[8] Referendum o vstupu ČR do EU v Libereckém kraji, ČSÚ — účast a výsledky v Libereckém kraji v roce 2003.

[9] Direct Democracy: The International IDEA Handbook / Direct Democracy Primer, International IDEA — definice, výhody a rizika referend, včetně polarizace a majoritářského populismu.

[10] Revised Code of Good Practice on Referendums, Venice Commission, 2022 — mezinárodní standardy férového a ústavně bezpečného referenda.

[11] Innovative Citizen Participation and New Democratic Institutions, OECD, 2020 — deliberativní demokracie a podmínky smysluplné občanské participace.

[12] Irish Citizens’ Assembly 2016–2018, OECD Observatory of Public Sector Innovation — irský model občanského shromáždění, náhodný výběr občanů a práce s expertními informacemi.

[13] Direct democracy, About Switzerland / Swiss Confederation — švýcarský systém referend a iniciativ jako dlouhodobě zabudovaná součást politické kultury.

[14] Marriage Referendum and Age of Presidential Candidates Referendum, Electoral Commission Ireland — irská referendová praxe a informační role referendové komise.

[15] Official result of the EU referendum, Electoral Commission UK, 2016 — oficiální výsledek britského referenda o EU.

[16] How are our Brexit trade forecast assumptions performing?, Office for Budget Responsibility — modelované ekonomické dopady Brexitu na obchod a produktivitu.

[17] Results of the referendum on the Association Agreement with Ukraine, Dutch Electoral Council, 2016 — nizozemské referendum o dohodě EU–Ukrajina.

[18] Greek Referendum 2015, House of Lords Library — kontext řeckého referenda o podmínkách mezinárodní finanční pomoci.

[19] Hungary’s Anti-European Immigration Laws, Verfassungsblog — maďarské referendum o migračních kvótách a jeho politické využití.

[20] Důvěra ústavním institucím a spokojenost s politickou situací, CVVM, březen 2026 — aktuální důvěra vládě, Poslanecké sněmovně a spokojenost s politickou situací.

[21] Polarizace společnosti, STEM, 2025 — data o vnímání rozdělení společnosti, důvěře a schvalování násilí proti oponentům.

[22] Hrozby pro Česko očima veřejnosti, STEM, 2025 — rozdíly ve vnímání hrozeb podle věku, vzdělání a politických preferencí.

[23] „Ústavní zákon o referendu potřebujeme,“ iRozhlas, 2026 — veřejná debata o potřebnosti referenda, postoje ministra Jeronýma Tejce a opozičních kritiků.