Publikováno

Liberecký kraj vyhlásil Program obnovy venkova pro rok 2026 a do venkovských obcí a dobrovolných svazků obcí má rozdělit 30 milionů korun. Žádosti se mají podávat od 1. do 17. března 2026. Otázka ale nezní jen „kolik a komu“ – spíš: poznají to lidé v obcích, nebo dotace mizí v šumu? A je systém nastaven tak, aby odolal protekci a zneužití?

Venkovské obce mívají jednu nevýhodu, která je banalitou i osudem zároveň: řeší pořád „malé“ věci, které jsou pro běžný život obrovské – chodník, lampa, hřiště, střecha na úřadě, kus místní komunikace. Na velké investice často nedosáhnou (projektově, personálně, spoluúčastí), ale bez těch „malých“ oprav se život v obci rychle zhoršuje. Právě tady má Program obnovy venkova svůj smysl – pokud je férový a průhledný.

V článku se držíme pěti praktických otázek: (1) k čemu program reálně je, (2) kdo na něj dosáhne, (3) jestli je pro občany „viditelný“, (4) kde jsou slabá místa pro klientelismus, (5) jaké pojistky už existují a co by šlo zlepšit.

Potřebuje venkov tenhle program? Ano – ale hlavně jako „rychlou první pomoc“

Základní argument pro existenci programu není ideologický, ale provozní: udržet vesnici funkční. Kraj v tiskové zprávě popisuje typické využití peněz: opravy místních komunikací a chodníků, veřejné osvětlení, úpravy návsí a parků, rekonstrukce obecních budov, technická infrastruktura, mobiliář, hřiště a projekty zvyšující bezpečnost veřejného prostoru. To jsou přesně ty zásahy, které si občan spojí s tím, jestli se mu „dobře žije“ – a současně je to agenda, která se ve venkovských rozpočtech často odsouvá, dokud nezačne hořet.

Důležitý detail: program je dlouhodobý a opakovaný, nejde o jednorázový „PR grant“. Kraj dokonce zveřejňuje přehled počtu projektů a rozdělených částek v letech 2008–2025. Jen v roce 2025 šlo o 95 podpořených projektů a 30 798 267 Kč, v posledních letech se alokace pohybuje zhruba kolem 27–30 milionů Kč ročně. To ukazuje, že jde o stabilní nástroj regionální politiky – a právě proto má smysl řešit, jak moc je odolný vůči zneužití.

Kdo může žádat a jaké peníze jsou na stole v roce 2026

Podle vyhlášení je program pro rok 2026 určen venkovským obcím v Libereckém kraji (vymezeným v krajské strategii) a také dobrovolným svazkům obcí. Vymezení „venkova“ kraj drží jako samostatnou věc navázanou na strategické dokumenty – tedy nejde jen o pocit „malá obec = venkov“, ale o oficiální rámec.

Z celkové alokace 30 milionů Kč má jít 23,65 milionu Kč pro jednotlivé obce a 6,35 milionu Kč pro dobrovolné svazky obcí. Pokud by se jedna část nevyčerpala, kraj počítá s přesunem peněz do druhé kategorie, aby podpořil co nejvíc kvalitních projektů.

Časový rámec je pro obce prakticky klíčový: žádosti 1.–17. března 2026 a realizace/dokončení podpořených projektů má být možná od 1. ledna 2026 do 30. září 2027. To obcím dává prostor plánovat i akce, které už rozjely (nebo je potřebují rychle rozjet), ale současně to klade nároky na čistotu účetnictví a výběr dodavatelů.

Poznají lidé na venkově, že takový fond existuje? Často ne – a není to jen jejich vina

Tady je nepříjemná pravda: spousta obyvatel dotaci vnímá až přes hotový výsledek („konečně je tu chodník“) a málokdy přes zdroj financí („to bylo z Programu obnovy venkova“). Ne proto, že by lidé byli lhostejní – ale proto, že:

  1. projekty bývají malé a rozptýlené (jeden chodník, pár lamp, oprava střechy),
  2. komunikace obcí je nerovnoměrná (někde web a Facebook žije, jinde sotva vývěska),
  3. dotace se často míchají: obec dá část z rozpočtu, něco z kraje, něco z jiného programu – a pro občana je to „jedna stavba“.

Pokud má kraj (a obce) zájem, aby lidé existenci programu vnímali, je fér říct: musí to být vidět a dohledatelné. Ne „plakát pro plakát“, ale jednoduché pravidlo: u každé akce stručně uvést kolik dala obec, kolik kraj, co se přesně udělalo, kdo to realizoval a kde jsou smlouvy. A to nás přivádí k té citlivější části.

Čtěte také  Walderode znovu před soudem: kdo má dostat „všechno, co lidé na Rohozci vidí“?

Je to skrytý mechanismus, jak pěstovat korupci a zneužití postavení? Riziko existuje – ale není všude stejné

U dotačních titulů na lokální úrovni se typicky nekrade „filmově“. Častější jsou měkké formy klientelismu:

  • Protekce při výběru projektu (komu to vyjde, komu ne – bez jasné logiky).
  • Přihrávání zakázek po získání dotace (obec si vybere „svého“ dodavatele, případně účelově nastaví poptávku).
  • Rozdělování zakázek na menší části, aby se obešla přísnější pravidla (to je klasický problém u veřejných peněz obecně).
  • Střety zájmů (ne nutně trestné – ale společensky toxické: „radní hlasuje, obec vybere firmu jeho známého“).

To podstatné: i kdyby byla dotační komise sebelepší, největší korupční riziko často leží až v realizaci projektu – ve výběru dodavatele a v ceně. Proto je důležité dívat se na program ve dvou patrech: (A) jak se rozdělují dotace, (B) jak se utrácí peníze po přidělení.

Jak dlouho Program obnovy venkova běží a co to vlastně je

V Libereckém kraji jde o „tradiční“ dotační titul, který je na webu kraje doložen přinejmenším od roku 2008 (každoroční výzvy, počet podpořených projektů a vyplacené částky jsou zveřejněné v přehledu za roky 2008–2025). V roce 2026 kraj vyhlásil alokaci 30 milionů korun a příjem žádostí od 1. do 17. března 2026. V širším kontextu je Program obnovy venkova v ČR historicky starší – do konce roku 2003 byl státním programem pod Ministerstvem pro místní rozvoj a od roku 2004 ho (finančně i administrativně) spravují jednotlivé kraje ve svých pravidlech.

Když to funguje: malé, ale viditelné věci „každý den“

Smysl programu je v praktických investicích, které lidé na venkově reálně používají: opravy místních komunikací a chodníků, veřejné osvětlení, úpravy návsí a parků, rekonstrukce obecních budov, hřiště, mobiliář, bezpečnostní prvky apod. Příklady z Libereckého kraje (podpořené v roce 2025) jsou třeba stavební úpravy sportoviště v Dětřichově, revitalizace obecní nádrže v Tachově, výměna stožárů a svítidel veřejného osvětlení v obci Kruh, výměna střešní krytiny na úřadě městyse Zdislava nebo oprava části místní komunikace v obci Žernov; mezi dalšími akcemi je i obnova zvonice v Proseči pod Ještědem či pokračování chodníků v Bedřichově. Paradoxně: lidé často „poznají výsledek“, ale už méně „poznají fond“ – na lampě nebo chodníku nebývá cedulka, odkud to šlo.

Kde je slabé místo: zneužití se děje hlavně po přidělení dotace

U podobných programů se korupční a „toxická“ rizika typicky nepodepisují do papírového přidělení dotace tak často jako do následné realizace: jak se nastaví poptávka, koho obec vybere jako dodavatele, zda se zakázka „neušije“ na míru, případně zda se nedělí na menší části, aby se obešla přísnější pravidla. To jsou situace, které pak spadají spíš do kontrol veřejných zakázek a správních řízení než do „filmové“ korupce. Praktický signál, že stát takové věci řeší, je i rozhodovací praxe ÚOHS – u zadavatelů z Liberecka už v minulosti ukládal sankce za porušení pravidel při veřejných zakázkách (byť v jiných projektech než je POV).

Řešilo se to policií a soudně? Ano – ale ne vždy přímo u tohoto programu

Ve veřejně dohledatelných zdrojích jsem nenašel jednoznačně popsanou, pravomocně uzavřenou kauzu „přímo“ k dotačnímu titulu Program obnovy venkova Libereckého kraje. To ale neznamená, že dotace jako takové nejsou zneužitelné nebo že se podobné jednání nikdy neděje: policie v minulosti stíhala i starosty menších obcí kvůli dotačním podvodům a nadhodnocování zakázek (včetně obce Dolní Podluží v Libereckém kraji – šlo o dotace na povodňové škody, tedy jiný program). A v samotném Libereckém kraji se zároveň táhnou i velké dotační kauzy mimo „venkovský“ program – například odvolací řízení u případu spojeného s neoprávněným čerpáním dotací na projekty jako Chrastava (termální lázně), hotel Praha v Jablonci nad Nisou nebo Liberecká výšina; v lednu 2026 o odvolání začal jednat Vrchní soud v Praze, přičemž jde o nepravomocné rozsudky. Pointa pro čtenáře: riziko existuje, ale často se materializuje až v zakázce a ceně – a tam má smysl hlídat transparentnost a dohled.

Čtěte také  Cyklostezka Lípa–Bor: III. etapa se hnula z místa

Jaké pojistky už existují: příklad z pravidel programu ukazuje, že „kamarádům pořád dokola“ to nemá jít snadno

Pro férovost je důležité, zda program není „přilepený“ na pár obcí, které si to umí vychodit každý rok. A tady je zajímavý detail: v pravidlech programu (minimálně v předchozí vyhlášené verzi) se objevuje hodnoticí kritérium, které znevýhodňuje žadatele, kteří už v posledních třech letech dotaci opakovaně získali, a naopak dává body těm, kteří dlouho podporu neměli. To je jednoduchá, ale účinná brzda „dotací pro vyvolené“.

Zároveň je v hodnoticích kritériích (opět v předchozí zveřejněné verzi) vidět snaha směrovat podporu:

  • do hospodářsky slabších/podprůměrných oblastí,
  • k menším obcím (např. podle počtu obyvatel),
  • a k projektům, které mají jasný dopad na základní infrastrukturu a veřejný prostor (komunikace, osvětlení, veřejná prostranství, vybavenost).

To neznamená, že je systém neprůstřelný. Znamená to ale, že už v konstrukci hodnoticích kritérií lze najít logiku, která jde proti „věčným vítězům“.

Co by šlo zlepšit, aby podezření na protekci nemělo šanci růst

Pokud má program dlouhodobě budit důvěru, nestačí „vysvětlovat, že je to dobré“. Pomáhají konkrétní kroky:

  1. Zveřejnit u každé podpořené žádosti bodové hodnocení (alespoň souhrn: proč vyšla / proč nevyšla).
  2. Zveřejnit jednoduchý seznam realizací: název akce, obec, částka dotace, celkové náklady, termín, dodavatel.
  3. Vytvořit „rychlý návod pro občany“: kde dohledat smlouvy a faktury (u veřejných subjektů typicky přes registr).
  4. A hlavně: posilovat kontrolu realizace – namátkové audity u dodavatelských cen, ne jen papírová kontrola příloh.

Nejzajímavější pojistka proti „věčným vítězům“ je schovaná v bodech

V jedné z předchozích zveřejněných verzí pravidel programu je hodnoticí kritérium, které bodově zvýhodňuje žadatele, kterým v posledních třech letech dotace z Programu obnovy venkova poskytnuta nebyla, a naopak postupně snižuje bodový zisk těm, kteří dotaci dostali jednou, dvakrát a třikrát. Prakticky: čím častěji obec dotaci získává, tím hůř se jí v dalších letech „sbírají body“. To je jednoduchý mechanismus, který může významně omezit dojem, že „točíme peníze pořád těm samým“.

Program může být přesně to, co venkov potřebuje – ale důvěru dělá transparentnost, ne slogany

Program obnovy venkova dává smysl jako nástroj, který rychle a opakovaně pomáhá s viditelnými problémy běžného života v obci. Když se opraví chodník, světlo nebo střecha obecního domu, není to „politika do brožury“, ale praktická kvalita života.

Současně platí, že dotační programy na lokální úrovni vždy nesou riziko protekce – a nejcitlivější bývá fáze realizace (dodavatel, cena, smlouvy). Pokud má kraj (a obce) zájem, aby se z programu nestal terč podezření, nejúčinnější je nepřesvědčovat, ale ukazovat data: kdo dostal, proč, kdo stavěl, za kolik a kde je to dohledatelné.

A pro běžného občana je nejlepší jednoduché pravidlo: když se ve Vaší obci něco opravuje z veřejných peněz, je fér chtít odpověď na čtyři otázky – co to stojí, kdo to dělá, z jakých zdrojů se to platí a kde si to ověříte. Pokud tyhle čtyři věci fungují, korupce se nehledá mnohem hůř – hledá se mnohem líp.

Zdroje a kontext

150
Pošlete to dál:
Kategorie: Liberecký kraj