Přenesli 10 628 žab. Pomáhá to, nebo kraj potřebuje trvalé přechody?

V Libereckém kraji letos lidé pomohli přes silnice 10 628 obojživelníkům. Na šesti úsecích vznikly dočasné bariéry, z nichž se žáby a čolci přenášeli dvakrát denně. Akce pomáhá, ale sama neřeší hlavní problém: silnice dál protínají staré tahové cesty k místům rozmnožování.

Na jaře se odehrává nenápadná dopravní špička, kterou většina řidičů vidí jen jako mokrou silnici a pár tmavých skvrn u krajnice. Pro ropuchy, skokany a čolky je to ale každoroční cesta na místo, kde se rozmnožují. Potíž je v tom, že jejich mapa krajiny je starší než naše silnice.

Liberecký kraj letos oznámil výsledek projektu „Transfer obojživelníků na vybraných úsecích silnic Libereckého kraje 2026“. Na vybraných místech se podařilo přenést 10 628 obojživelníků, především ropuch obecných. To je dobrá zpráva. Ale zároveň je to číslo, které klade nepříjemnou otázku: když víme, kde se to děje každý rok, proč tam pořád stavíme jen dočasné zábrany?

Co se letos stalo

Projekt se týkal šesti lokalit: Postřelné, Novin pod Ralskem, Dolní Suché, Chrastavy, Pihelu a Jeřmanic. Celkem šlo o 2 390 metrů dočasných bariér. Zvířata se z nich přenášela dvakrát denně přes komunikace tak, aby se dostala k místům rozmnožování a nemusela přecházet vozovku mezi auty.

Kraj už v lednu uvedl, že práce mají probíhat od 15. března do 30. dubna 2026, tedy podle jarního tahu obojživelníků. Poslední transfery byly podle pozdější krajské bilance provedeny 25. dubna. Celkové plánované náklady činily 269 910 Kč, dotace měla být 250 000 Kč a zbytek měl kraj doplatit ze svého rozpočtu.

Když se čísla přepočítají čistě orientačně, vychází jeden přenesený obojživelník přibližně na 25 Kč podle celkových nákladů. Na jeden metr bariéry připadlo asi 4,4 přeneseného živočicha. Pokud vezmeme období od 15. března do 25. dubna včetně, vychází to zhruba na 253 přenesených jedinců denně. Nejde o oficiální denní statistiku kraje, ale o jednoduchý přepočet, který ukazuje rozsah problému.

Proč žáby nejdou jinudy

Obojživelníci neputují náhodně. Na jaře opouštějí zimoviště a míří k vodním plochám, kde se rozmnožují. U řady druhů je vazba na konkrétní trdliště silná: vracejí se tam, kde se jim historicky dařilo rozmnožování. Tahové cesty se tak v krajině opakují dlouhodobě, někdy po generace.

Silnice do toho vstoupila později. Pro člověka je to dopravní stavba, pro obojživelníka náhlá, široká a nebezpečná překážka mezi lesem, loukou, mokřadem a rybníkem. Obojživelník nevyhodnocuje mapu jako řidič navigaci. Jde nejkratší nebo naučenou cestou k vodě. Proto nepomůže říct, že „by mohli jít jinudy“. Často nemohli: jejich rozmnožovací místo, zimoviště a tahový směr se prostě potkaly s komunikací.

Nejnebezpečnější je právě jarní tah. Probíhá v krátkém období, často hromadně, za vlhka a při teplotách vhodných pro pohyb obojživelníků. Když se taková cesta překrývá s rušnou silnicí, i několik večerů může rozhodnout o velké části místní populace.

Přenášení pomáhá, ale není to systém

Dočasné bariéry jsou lepší než nic. Dokážou zachytit velké množství zvířat a zabránit tomu, aby končila pod koly. Jsou vhodné tam, kde je potřeba rychlá ochrana, kde zatím není připravené stavební řešení nebo kde se ověřuje síla tahu a přesné místo budoucího opatření.

Odborné standardy AOPK ČR ale říkají jasně: mobilní zábrany nejsou trvalým řešením. Využívají se do doby, než vznikne trvalá zábrana v kombinaci s migračními objekty, typicky propustky nebo jinými průchody pod komunikací. Standard zároveň upozorňuje, že budování, a hlavně kontrola mobilních bariér jsou ve víceletém horizontu bez dobrovolníků velmi nákladné a mohou převýšit cenu trvalých opatření.

To je podstatné i pro Liberecký kraj. V zápisu rady kraje z února 2025 zaznělo u stejného projektu, že do budoucna by mohly být lepším řešením trvalé přechody, které lze financovat z prostředků Ministerstva životního prostředí a které by mohly být i úsporou. Tedy: tahle otázka už není jen nápad ochránců přírody. Objevila se přímo v krajském politicko-úředním rozhodování.

Co funguje v Evropě

Podobné akce nejsou česká zvláštnost. Ve Velké Británii dlouhodobě funguje síť dobrovolnických „toad patrols“. Organizace Froglife za rok 2025 uvádí 280 lokalit, které poslaly data, 156 227 zachráněných ropuch a 17 251 uhynulých ropuch na hlídaných přechodech. To ukazuje dvě věci najednou: občanská pomoc má obrovský rozsah, ale ani tam, kde lidé hlídkují, úhyny úplně nemizí.

Odborné studie potvrzují, že nejúčinnější bývá kombinace naváděcích bariér a bezpečných průchodů pod silnicí. Švédská studie publikovaná v časopise PeerJ sledovala malé tunely a ploty na rizikových místech a odhadla pokles počtu obojživelníků zabitých nebo ohrožených dopravou o 85 až 100 %. Zároveň ale upozornila na problém konců bariér: zvířata mohou zábranu obejít a riziko se přesune o kus dál.

Novější studie v Journal of Environmental Management z roku 2024 hodnotila trvalé betonové naváděcí bariéry a dospěla k závěru, že mohou významně snížit riziko silničních úhynů. Autoři však zdůrazňují nutnost dlouhodobého monitoringu a doporučují sledovat nejen to, zda zvířata nevlezou na silnici, ale také to, zda opravdu bezpečně překonávají bariéru pomocí tunelů nebo propustků.

Kdo má co zajistit

Obec nebo město by měly znát riziková místa na svém území, sbírat podněty od lidí a spolupracovat s odborníky. Prakticky to znamená evidovat úseky, kde se každoročně objevují žáby na silnici, řešit lokální dopravní omezení v době tahu, pomáhat s přístupem k pozemkům a nepovažovat problém za „záležitost pár aktivistů“.

Kraj má silnější roli. Spravuje část silniční sítě, připravuje investice, rozhoduje o projektech a může z dočasných transferů udělat datový základ pro trvalá opatření. Pokud se na stejných úsecích každý rok staví bariéry a přenášejí tisíce zvířat, je namístě ptát se, které lokality už dospěly do fáze projektové přípravy trvalého řešení.

Stát má nastavit pravidla, financování a metodiku. To už částečně dělá: existují standardy AOPK pro mobilní i trvalé zábrany a dotační programy na péči o krajinu. Slabé místo bývá jinde: v tom, zda se opatření dostanou včas do projektů rekonstrukcí silnic, propustků a mostů. Nejlevnější trvalé řešení je často to, které se připraví současně s opravou komunikace, ne dodatečně až po letech každoročního přenášení.

Dobrovolníci nejsou dekorace. Jsou hodnota

Bez lidí v terénu by podobné projekty buď nefungovaly, nebo by byly mnohem dražší. Nejde jen o „hodné lidi s kyblíkem“. Dobrovolníci a místní ochránci přírody znají lokality, počasí, chování tahu i slabá místa bariér. Často právě oni přinesou první data, že se na konkrétní silnici něco opakuje.

Dá se jejich práce vyjádřit penězi? Přesně jen tehdy, pokud známe počet hodin, cestovné, organizaci služeb a odborný dohled. Kraj takové číslo ve zveřejněné bilanci neuvádí. Lze ale ukázat řád: dvě kontroly denně na šesti lokalitách během zhruba šesti týdnů znamenají stovky kontrolních obchůzek. AOPK navíc přímo upozorňuje, že bez dobrovolníků jsou mobilní zábrany ve víceletém horizontu velmi nákladné. Jinými slovy: dobrovolníci nejsou milý bonus. Jsou skrytá část systému, kterou by jinak musel někdo zaplatit.

Má člověk takhle pomáhat přírodě?

Ano, pokud problém způsobil člověk. Přenášení žab není rozmazlování přírody. Je to oprava následku, který vznikl tím, že silnice přetnuly tahové cesty. Člověk vytvořil bariéru, člověk má pomoci s jejím překonáním.

Zároveň ale platí: dobrá pomoc nemá zůstat navždy ruční prací. Přenášení je hasicí přístroj. Trvalé bariéry, propustky, upravené příkopy, bezpečné krajnice, obnova mokřadů a plánování silnic jsou prevence. V Libereckém kraji letos přenesených 10 628 obojživelníků ukazuje, že hasicí přístroj fungoval. Teď je čas ptát se, kde už má vzniknout stabilní systém.

Nejlepší výsledek? Méně hrdinství, více normální krajiny

Přenést přes silnici 10 628 žab je působivé číslo. Je v něm práce lidí, peníze z veřejných rozpočtů i konkrétní šance pro tisíce živých tvorů. Jenže úspěch se nebude měřit jen tím, kolik žab se příští rok znovu přenese.

Skutečný úspěch bude, až se na nejkritičtějších místech nebude muset každé jaro improvizovat. Až budou při opravách silnic automaticky řešeny propustky, naváděcí zábrany a bezpečné tahové cesty. Až budou obce, kraj a stát brát migraci obojživelníků jako běžnou součást správy krajiny, podobně jako odvodnění, mosty nebo krajnice.

Do té doby má přenášení smysl. Ale nemělo by se stát alibi. Když se stejný problém opakuje každý rok, není to už překvapení přírody. Je to úkol pro správce silnic, obce, kraj i stát.

 

Zdroje a kontext

[1] Liberecký kraj: „Liberecký kraj i letos chránil obojživelníky při jarní migraci“, zveřejněno 23. května 2026.
[2] Liberecký kraj: „Obojživelníci se v Libereckém kraji opět dostanou k rybníkům bezpečně, kraj žádá ministerstvo o dotaci“, 21. ledna 2026.
[3] Zápis z 4. zasedání Rady Libereckého kraje ze dne 18. února 2025 – projekt transferu obojživelníků a úvaha o trvalých přechodech.
[4] AOPK ČR: Standard SPPK E 02 001, „Zřizování a provoz mobilních zábran pro obojživelníky podél komunikací“.
[5] AOPK ČR: Standard SPPK E 02 002, „Trvalá opatření k zajištění prostupnosti komunikací pro obojživelníky“, revize 2025.
[6] Helldin, J. O., Petrovan, S. O.: „Effectiveness of small road tunnels and fences in reducing amphibian roadkill and barrier effects at retrofitted roads in Sweden“, PeerJ, 2019.
[7] Pinto, T. a kol.: „Effectiveness of permanent drift fences in reducing roadkill risk of amphibians“, Journal of Environmental Management, 2024.
[8] Froglife: „Toads on Roads – Facts & Figures“, data za rok 2025.