Publikováno

Česká politika si zvyká na jazyk, který by v běžné profesi znamenal kázeňský problém, stížnost, výpověď nebo společenskou ostudu. Když veřejně činný člověk mluví o „deratizaci“ úředníků, selektuje novináře, vysmívá se otázkám nebo staví protivníky do role škůdců, nejde jen o nevkus. Jde o test, zda společnost ještě pozná rozdíl mezi ostrým názorem a veřejným rozkladem pravidel.

Politika jako permanentní drzost

Veřejná debata bývala nudná, pomalá, občas pokrytecká. Jenže nuda měla jednu podceňovanou výhodu: držela jistou hranici. Politik mohl útočit, přehánět, ironizovat, ale pořád se očekávalo, že ví, že mluví z veřejné funkce. Dnes se část politické komunikace proměnila v disciplínu, která připomíná hospodskou provokaci přenesenou do tiskových konferencí, sněmovny a sociálních sítí.

Základní otázka není, zda má být politika slušňácká. Nemá. Demokracie potřebuje konflikt. Potřebuje spor, ostrou kritiku, vytažené dokumenty, kontrolu moci, odhalování pokrytectví. Jenže mezi konfliktem a cíleným ponižováním je rozdíl. Konflikt říká: „Tvoje rozhodnutí je špatné.“ Ponižování říká: „Ty jsi škůdce, parazit, odpad, nepřítel, kterého je třeba odstranit.“

Právě tam začíná problém. Protože jazyk není jen zvuk. Jazyk nastavuje normu. Když ho používá člověk s mocí, není to totéž, jako když se vyvzteká anonymní diskutér. Politik má mandát, aparát, mikrofon, ochranku, tiskové oddělení a schopnost určovat, koho stát pustí ke slovu. Dosah slov politika je velký a silný. Proto je jeho drzost mocenská, ne pouze osobní.

Kde je problém: hrana mezi ostrou politikou a veřejným desperátstvím

Sociální debaty často kladou přesnou otázku: proč by například úředník, který by u přepážky mluvil o „deratizaci“ občanů, okamžitě narazil, zatímco politikovi podobný slovník projde? Proč by třeba policista vyvoláváním hádek měl problém, zatímco politik může provokaci vydávat za marketing?

Tady je jádro problému. Veřejné funkce nejsou soukromá show. Ministr, poslanec, hejtman, starosta nebo vládní zmocněnec nemluví jen za sebe. Ztělesňuje část státu. Když mluví o občanech, úřednících, novinářích, menšinách nebo oponentních skupinách jako o škůdcích, dává signál, že tito lidé nejsou partneři ve veřejném prostoru, ale překážka k odstranění.

To není drobná nezdvořilost. To je posun slovníku od správy věcí veřejných k logice lovu. Nejprve se lidé pojmenují jako problém. Pak jako parazit. Pak jako zátěž. Pak jako nepřítel. A nakonec se začne mluvit o tom, že je třeba „vyčistit“, „vyřešit“, „zatočit“, „deratizovat“.

Studie a analytické instituce dlouhodobě upozorňují, že dehumanizující jazyk — tedy jazyk, který lidem bere lidskou důstojnost a přirovnává je ke škůdcům, hmyzu, nákaze nebo odpadu — nefunguje jen jako metafora. V krajních podobách připravuje publikum na to, aby vůči dotčené skupině akceptovalo tvrdší zacházení, vylučování nebo násilí.

Čtěte také  Problematické osobnosti v Babišově vládě: recyklace, loajalita a politika jako kampaň

Konkrétní příklady z poslední doby: slova, která nejsou jen „hlášky“

Filip Turek a „deratizace“ úředníků

Nejvýraznějším aktuálním příkladem je výrok Filipa Turka, poslance a vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal za Motoristy. Podle ČT24 a dalších médií označil na oslavě televize XTV úředníky za „parazity“, mluvil o „škodné“ či „chátře“ a o tom, že je Motoristé chtějí na svých resortech „deratizovat“.

Problém není jen vulgarita. Problém je spojení tří věcí: mocenské pozice, cílové skupiny a biologické metafory. Úředník není anonymní „byrokratická překážka“. Je to konkrétní zaměstnanec státu, často člověk v podřízené pozici vůči politickému vedení. Když o něm politik mluví jako o parazitovi, nevyslovuje kritiku systému. Označuje lidi za škůdce.

To je rétoricky nebezpečné i tehdy, když autor tvrdí, že šlo o nadsázku. Úředník se také nemůže vymluvit, že „deratizace občanů“ byla jen obrazné vyjádření reformní administrativy.

Petr Macinka a „Hrozní jsme, já vím. Další dotaz“

Další příklad ukazuje jiný typ problému: aroganci moci. Ministerstvo zahraničí pod vedením Petra Macinky v lednu 2026 nevpustilo redaktorku Deníku N na brífink. Na otázku, proč ministerstvo některé novináře vyřadilo z tiskové konference, Macinka podle ČT24 a iROZHLASu reagoval ve smyslu: „Hrozní jsme, já vím. Další dotaz“.

To není jen špatný mediální výkon. Tisková konference ministra není soukromý večírek. Selektování médií bez jasného pravidla a bez přesvědčivého vysvětlení zasahuje do role médií jako veřejné kontroly moci. Když se politik místo vysvětlení vysměje otázce, sděluje: „Nemusím odpovídat. A ještě si z toho udělám scénku.“

Drzost zde funguje jako štít. Neodpovídat, zesměšnit, posunout téma, přinutit publikum, aby řešilo formu místo podstaty. To je komunikační taktika, ne spontánní charakterová vada.

Oto Klempíř a „vyřešil jsem ho“

U ministra kultury Oty Klempíře se jako příklad nabízí spor kolem odvolání bývalého ministra kultury Martina Baxy ze správní rady Pražského jara. CNN Prima News citovala Klempířův příspěvek, v němž po kritice napsal: „Pan Martin Baxa mě v poslední době dost řeší. Tak jsem ho vyřešil“.

Zde nejde o vulgaritu, ale o mocenskou estetiku trestu. Politik, který má institucionální pravomoc, nemá vystupovat jako školní rváč, který „vyřešil“ kritika. Může odvolat člena orgánu, pokud pro to má legitimní důvody. Má je vysvětlit věcně. Pokud to rámuje jako osobní odplatu, oslabuje důvěru, že stát rozhoduje podle pravidel, ne podle uraženého ega.

SPD, Tomio Okamura a „chirurgové z dovozu“

Kampaň SPD s plakátem muže tmavé pleti se zkrvaveným nožem a textem o „chirurzích z dovozu“ je příkladem, kde se politická nadsázka dostala až do prostoru trestního a soudního posuzování. Policie žádala vydání Tomia Okamury ke stíhání kvůli podezření z podněcování k nenávisti; soudní řízení vůči hnutí SPD mělo pokračovat i po tom, co Sněmovna Okamuru nevydala.

Tento případ je důležitý proto, že ukazuje hranici. Ne každá odpudivá kampaň je automaticky trestná. Ale pokud politická komunikace pracuje se strachem z celé skupiny lidí a spojuje ji s násilím, kriminalitou či biologickým ohrožením, vstupuje do zóny, kde už nejde jen o „názor“.

Politické nepravdy jako běžná munice

Samostatnou kapitolu tvoří nepravdivé nebo zavádějící výroky politiků. Projekty jako Demagog.cz nebo CEDMO pravidelně ověřují výroky napříč politickým spektrem a ukazují, že nepravda v politice není výjimka, ale metoda, která se opakuje.

Není problém, že politik udělá chybu v čísle. Problém je, když se z nepravdy stane nástroj: vyvolat strach, vytvořit dojem zrady, ukázat nepřítele, rozšířit polopravdu a pak se tvářit, že „tak to lidé cítí“. V politice je lež účinnější než oprava, protože lež startuje emoci, zatímco oprava vyžaduje pozornost.

Čtěte také  Marketingové strany a populismus: evropský vzorec, česká realita a otázka, jestli už jde o „bod zlomu“

Útoky na média jako útok na veřejnou kontrolu

Některé poslední kauzy ukazují i zhoršující se vztah části politiků k médiím. U Macinkova případu se proti selektování novinářů ozvali šéfredaktoři českých médií i oborové organizace. Andrej Babiš byl v roce 2026 kritizován společností Seznam.cz kvůli opakovaným veřejným tvrzením o Seznamu a jeho majiteli, která firma označila za nepravdivá.

Tady je potřeba rozlišovat: kritika médií je legitimní. Média dělají chyby a mají být kontrolována. Ale politik, který média systematicky vykresluje jako nepřátelskou bandu, „žumpu“, „aktivisty“ nebo nástroj spiknutí, oslabuje občanům možnost rozlišovat mezi nedokonalou novinařinou a mocenskou propagandou.

Proč to působí na jednotlivce: únava, hněv, cynismus

Na občana působí taková rétorika třemi cestami.

Za prvé normalizuje hrubost. Člověk, který denně slyší, že protivník je parazit, zrádce, škůdce, fašista, komunista, vlastizrádce nebo zaprodanec, časem otupí. To, co by dřív vyvolalo odpor, začne znít jako běžný politický ruch.

Za druhé vyvolává bezmoc. Volič vidí, že politik neodpovídá, ale vítězí. Vidí, že drzost funguje. Vidí, že ten, kdo poruší normu, získá pozornost, zatímco ten, kdo trpělivě vysvětluje, působí nudně. Výsledkem je cynismus: „Všichni jsou stejní, nemá cenu nic řešit.“

Za třetí láme psychickou hygienu veřejného života. Člověk se začne buď permanentně rozčilovat, nebo úplně odpojí pozornost. Obojí nahrává těm, kdo politiku staví na šoku. Rozzuřený občan šíří jejich obsah. Rezignovaný občan jim nechá prostor.

Výzkum politické nezdvořilosti ukazuje, že hrubé politické projevy snižují důvěru v politiky a mohou snižovat i důvěru v demokratický systém jako takový. Jinými slovy: hrubost možná krátkodobě mobilizuje fanoušky, ale dlouhodobě rozežírá společnou půdu, na níž má demokracie stát.

Čtěte také  Populismus v Česku: co to je, jak ho poznat a jak se mu bránit? Bonus: Aktuální žebříček populistů

Co se stane, když se to zobecní

Skutečné nebezpečí není jeden výrok. Skutečné nebezpečí je imitace.

Co se stane, když učitel začne mluvit o žácích jako o materiálu k „deratizaci“? Když úředník začne občana považovat za obtížný hmyz? Když policista začne veřejně hlásat, že jeho styl je vyvolávání konfliktů? Když řidič autobusu, lékař, řemeslník, soudce nebo sociální pracovník převezme politickou normu: „Jsem drzý, protože můžu“?

Společnost není složená jen ze zákonů. Je složená z profesních norem, nepsaných pravidel, očekávání a studu. Když veřejné elity stud odhodí, nelze se divit, že ho postupně odhazují i lidé níže. Politická vulgarita se přelévá do škol, úřadů, ordinací, diskusí pod články i rodinných debat.

V-Dem sleduje mimo jiné politickou polarizaci, kvalitu deliberace, respekt k protiargumentům či stranické šíření nenávistných projevů a dezinformací. Zprávy V-Dem upozorňují, že toxická polarizace ohrožuje demokracii zejména ve chvíli, kdy politický rozdíl začne narušovat běžné sociální a rodinné vztahy. To je přesně okamžik, kdy politika přestává být oblastí rozhodování a stává se identitární válkou.

Sociální sítě: proč drzost vítězí nad argumentem

Sociální sítě nejsou jen neutrální nástěnka. Odměňují konflikt, emoci, výsměch, morální pobouření a jednoduché nepřátele. Výzkum publikovaný v PNAS ukazuje, že morálně-emocionální jazyk se na sociálních sítích šíří výrazně lépe; jiná studie ukazuje, že příspěvky útočící na vnější skupinu získávají více interakcí než pozitivní sdělení o skupině vlastní.

To vysvětluje, proč se politikovi vyplatí říct něco neurvalého. Ne proto, že by to bylo moudré. Ale protože to letí. Rozhořčení odpůrci mu zdarma rozšíří dosah. Fanoušci zatleskají, protože „konečně to někdo řekl“. Média to pokryjí, protože konflikt je zpráva. A věcný problém, který se měl řešit, zmizí za kouřovou clonou urážky.

To je past. Když občané reagují jen rozhořčením, často pomáhají přesně tomu mechanismu, který kritizují. Neznamená to mlčet. Znamená to odpovídat jinak: přesněji, klidněji, důsledněji, s požadavkem na odpověď, ne s nabídkou dalšího virálního divadla.

Dezinformace a postižitelnost politiků: proč lež často projde

České právo chrání svobodu projevu silně. Listina základních práv a svobod zaručuje svobodu projevu a právo na informace; zároveň připouští zákonná omezení, pokud jsou nezbytná například k ochraně práv druhých, bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku.

Politický projev má navíc mimořádnou ochranu. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že možnost vyjadřovat se k věcem veřejným bez strachu z postihu je klíčová pro demokracii. V rozhodnutí z roku 2025 připomněl, že politický projev se často blíží hodnotícímu soudu, který nelze jednoduše označit za pravdivý či nepravdivý.

To je správně. Stát nemá trestat každou hloupost, nadsázku nebo urážlivý politický názor. Jenže z toho plyne nepříjemný důsledek: mnoho lží, manipulací a drzých výpadů není trestně postižitelné, i když jsou společensky škodlivé.

Právní hranice se objevuje zejména tam, kde jde o konkrétní pomluvu, šíření poplašné zprávy, podněcování k nenávisti vůči skupině osob, vyhrožování, schvalování trestného činu nebo jiný zákonem definovaný zásah. U poslanců a senátorů navíc platí ústavní imunita za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně, Senátu nebo jejich orgánech; v takovém případě nepodléhají trestnímu stíhání, ale jen disciplinární pravomoci příslušné komory.

Jinak řečeno: politik může být za některé projevy postižitelný, ale laťka je vysoká. Demokracie schválně nesvěřuje státu pravomoc trestat každou odpornou větu. O to větší odpovědnost leží na občanech, médiích, profesních organizacích, stranách a voličích.

Je arogantní rétorika formou korupce?

V trestněprávním smyslu obvykle ne. Korupce znamená například úplatkářství, zneužití pravomoci, klientelismus nebo jiné konkrétní jednání. Označit každý hnusný výrok za korupci by bylo právně nepřesné.

Ale v širším politickém a morálním smyslu zde souvislost existuje. Transparency International definuje korupci jako zneužití svěřené moci k soukromému prospěchu. Když politik nepoužívá funkci ke službě veřejnosti, ale k vlastnímu marketingu, osobní mstě, ponižování kritiků nebo budování fanouškovského kultu, nejde nutně o korupci podle trestního zákoníku. Je to však korozivní zneužití veřejné role.

Rozdíl je důležitý. Říkejme přesněji: „Tohle je korupce veřejné kultury. Zneužití důvěry, funkce a pozornosti k soukromému politickému profitu.“

Taková korupce nenosí obálku s penězi. Nosí mikrofon.

Vulgarizace společnosti: proč slovo „normální“ rozhoduje

Každá společnost má hranici normálního. Tato hranice se neposouvá zákonem, ale opakováním. Když se určitý typ řeči opakuje dostatečně často, přestane šokovat.

Nejprve se řekne, že jde o nadsázku. Pak že kritici nemají smysl pro humor. Pak že takhle přece mluví normální lidi. Pak že kdo s tím má problém, patří mezi „lepšolidi“, „aktivisty“, „cenzory“ nebo nepřátele svobody slova. Nakonec se hrubost stane identitou. Volič už nehodnotí, zda politik něco vyřešil. Hodnotí, zda „jim to natřel“.

To je úpadek kritického myšlení. Kritické myšlení neznamená být automaticky proti všemu. Znamená oddělit emoci od důkazu, metaforu od reality, provokaci od řešení, odvahu od hulvátství.

Dá se úpadek politického chování měřit?

Ano, ale nepřímo. Neexistuje jednoduchý „index politické drzosti“. Existuje však několik ukazatelů, které zachycují příbuzné jevy.

V-Dem pracuje s indikátory jako politická polarizace, respekt k protiargumentům, stranické šíření nenávistných projevů nebo dezinformací a kvalita veřejné deliberace. Our World in Data publikuje politický polarizační index postavený na datech V-Dem; sleduje, nakolik je společnost rozdělena do nepřátelských táborů a zda politické rozdíly narušují sociální vztahy.

V českém prostředí je důležité sledovat CVVM: důvěru v ústavní instituce a konkrétní politiky. V lednu 2026 CVVM uvedlo, že nejvyšší důvěře se těšil prezident Petr Pavel, zatímco nejvyšší nedůvěru z měřených politiků vykazovali Filip Turek, Tomio Okamura a Petr Macinka. To neříká samo o sobě, že příčinou je rétorika. Ale ukazuje to, že část politického stylu, který je hlasitý a viditelný, nemusí automaticky znamenat širokou důvěru.

U korupce lze sledovat Corruption Perceptions Index. Česko v indexu CPI 2025 získalo 59 bodů ze 100 a skončilo na 39. místě ze 182 zemí; Transparency International zároveň upozorňovala, že Česko zaostává za průměrem EU. CPI však měří vnímání veřejnosektorové korupce, nikoli vulgaritu politiků. Pro náš problém je užitečný spíš jako připomínka: důvěra ve stát se nedrolí jen jedním skandálem, ale dlouhodobým dojmem, že moc nehraje fér.

Dá se politik za takové chování postihnout?

Ano, ale ne vždy právně. A to je podstatné.

Právní cesta připadá v úvahu, když výrok naplní skutkovou podstatu trestného činu nebo přestupku, případně když zasáhne do osobnostních práv konkrétní osoby. Může jít například o pomluvu, podněcování k nenávisti, vyhrožování, šíření poplašné zprávy nebo diskriminační jednání. U nenávistných projevů je důležitý § 356 trestního zákoníku, tedy veřejné podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod.

Politická odpovědnost je širší. Strana může politika odvolat z funkce, vláda může odmítnout jeho styl, premiér může vyvodit důsledky, Poslanecká sněmovna může řešit disciplinární otázky v rámci svých pravidel, veřejnost může vytvářet tlak, média mohou trvat na odpovědích a voliči mohou takové chování potrestat ve volbách.

Morální odpovědnost je ještě širší. I legální výrok může být ostudný. To je věta, kterou si musí demokracie znovu osvojit. Ne všechno, co není trestné, je přijatelné.

Sedm způsobů, jak mohou občané postupovat

  1. Nenechte se vtáhnout do jejich hry

Provokatér chce, abyste se rozčílili, sdíleli jeho výrok a hádali se o jeho osobnosti. Místo toho se ptejte: Co tím zakrývá? Jaké rozhodnutí právě dělá? Koho se snaží odvést od tématu? Jaká je konkrétní odpovědnost?

  1. Trvejte na přesné otázce

Na drzou odpověď je nejlepší přesná otázka. Ne: „Jak si to dovolujete?“ Ale: „Jaké konkrétní úředníky máte na mysli? Podle jakých kritérií? Jaký zákonný postup chcete použít? Kdo ponese odpovědnost, když poškodíte fungování úřadu?“ Přesnost bere trollingu kyslík.

  1. Používejte veřejný tlak, ale bez davového běsnění

Otevřené dopisy, petice, happeningy, dotazy zastupitelům, účast na jednáních, žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím, kontaktování poslanců a senátorů. To vše je legitimní. Cílem není křičet víc než oni. Cílem je vytvořit náklady za aroganci.

  1. Rozlišujte trestní oznámení, stížnost a politickou kritiku

Trestní oznámení má smysl tam, kde je podezření na trestný čin. Stížnost má smysl u úřadu, profesního orgánu, zaměstnavatele nebo instituce. Politická kritika má smysl vždy, když je přesná. Nezahlcujte policii každou hloupostí, ale nenechávejte bez reakce projevy, které mohou podněcovat nenávist nebo vyhrožování.

  1. Podporujte média, která kladou otázky

Arogantní politik nepotřebuje zrušit svobodu tisku. Stačí mu vytvořit dojem, že novináři jsou nepřátelé lidu. Proto má smysl podporovat média, která oddělují komentář od zprávy, opravují chyby a dávají prostor ověřitelným faktům.

  1. Chraňte si psychiku

Sledovat zneklidňující politiky a konzumovat politický vztek není občanská povinnost. Nastavte si čas na zprávy, omezte nekonečné diskuse, nehádejte se s anonymy do noci. Psychohygiena není útěk z politiky. Je to obrana proti tomu, aby vám politika sežrala úsudek.

  1. Zhodnoťte u voleb styl, nejen program a barevnost billboardů

Volit jen podle programu nestačí, pokud nositel programu ničí pravidla veřejného soužití. Ptejte se: Choval by se takhle dobrý ředitel školy? Primář? Velitel hasičů? Starosta obce? Kdyby ne, proč to má být v pořádku u ministra?

Obrana normálního života

Pro občany z regionu to není abstraktní pražská hra. Každý kraj stojí na úřednících, učitelích, sociálních pracovnících, zdravotnících, policistech, hasičích, starostech, knihovnících, kulturních organizátorech a lidech, kteří denně drží provoz společnosti. Když se z veřejných zaměstnanců udělá terč, nedopadne to na „systém“. Dopadne to na konkrétní úřad, konkrétní školu, konkrétní nemocnici, konkrétní obec.

Regionální média, školy a spolky by proto neměly jen přebírat politické hlášky. Měly by učit čtenáře a studenty jednoduchou občanskou gramotnost: kdo mluví, z jaké pozice, s jakým důkazem, s jakým zájmem, proti komu obrací emoci a co by se stalo, kdyby jeho slovník převzali všichni.

To je praktické kritické myšlení. Ne akademická hra, ale obrana normálního života.

Civilizace nezačíná u zákona, ale u studu

Česká společnost nepotřebuje politiku v rukavičkách. Potřebuje politiku, která se nebojí pojmenovat lež, neschopnost, střet zájmů, klientelismus, zbabělost ani ideologickou zaslepenost. Ale ostrá politika není totéž co politika bez zábran.

Kdo mluví o lidech jako o parazitech, neukazuje odvahu. Není ani kreativní, ani originální. Ukazuje jen lacinou pózu. Kdo neodpovídá na otázky a vysmívá se novinářům, neukazuje sílu. Ukazuje pohrdání kontrolou. Kdo z funkce dělá osobní arénu, nebourá starý systém. Buduje nový, horší: systém, v němž se pravidla rozpadají a silní mohou být drzí.

Největší chyba by byla čekat, až to za občany vyřeší soudy. Soudy mají trestat trestné, ne vychovávat veřejnou kulturu. Tu musí bránit voliči, novináři, učitelé, starostové, spolky, úředníci, rodiče i studenti. Demokracie neumírá jen převratem. Někdy se nejdřív rozpadne slovník. Pak stud. Pak pravidla. A nakonec zjistíme, že jsme si zvykli na něco, co jsme měli odmítnout hned na začátku.

Hranice přijatelného se nebrání tím, že budeme stejně hulvátští jako ti, kdo ji boří. Brání se tím, že budeme přesnější, vytrvalejší a méně fascinovaní drzostí. Politický desperát chce, abychom se hádali o jeho klobouk, pistoli a pózu. Občan má udělat něco dospělejšího: zeptat se, kdo mu dal kolt, na koho míří a proč mu to ještě prochází.

 

Zdroje a kontext

160
Pošlete to dál:
Kategorie: Česko Štítky: , , , , ,