V Česku se rozjela debata související se „zákonem o digitální ekonomice“. Ve vzduchu je otázka, zda nejde o další krok k omezování svobody projevu na internetu. Důležité ale je začít přesně: 10. března 2026 Poslanecká sněmovna neschválila zákon jako takový, nýbrž neprošel návrh na jeho zamítnutí v prvním čtení, takže norma pokračuje dál legislativním procesem.

Samotný návrh není jednoduchý „cenzurní zákon“. Je to hlavně český prováděcí a dozorový rámec k už platným evropským pravidlům, zejména k Digital Services Act (DSA). Přesto obsahuje body, které mohou vzbuzovat legitimní obavy: vysoké pokuty, rychlé zásahy proti službám, nové pravomoci úřadů a tlak na platformy, aby raději mazaly více než méně.

Na internetu se podobné spory často zjednoduší do jediné věty: „Brusel a vláda chtějí cenzurovat internet.“ Jenže realita bývá méně efektní a o to důležitější. Návrh zákona o digitální ekonomice není jeden izolovaný český nápad. Je to součást širší evropské snahy dostat pod větší dohled velké platformy, online tržiště, hostingové služby, vyhledávače nebo cloudové služby.

Právě v tom je háček. Zastánci říkají, že bez těchto pravidel nelze účinně chránit spotřebitele, děti, férovou soutěž ani uživatele proti nelegálnímu obsahu a podvodům. Kritici naopak upozorňují, že pod hesly jako „bezpečnost“, „ochrana demokracie“ nebo „systémová rizika“ může vznikat tlak na mazání legálního, ale nepohodlného obsahu.

Pro běžného českého uživatele je proto klíčová jiná otázka než slogan „cenzura ano/ne“. Správná otázka zní: co ten zákon skutečně dělá, kdo získá nové pravomoci, jak široce budou vykládány a jaké pojistky proti zneužití existují.

Co se vlastně 10. března 2026 stalo

Začněme opravou nejčastější nepřesnosti. Hlasování, na které odkazujete, nebylo finálním schválením zákona. Šlo o hlasování o návrhu na zamítnutí vládního návrhu v prvním čtení. Tento návrh na zamítnutí neuspěl, a proto předloha pokračuje do další fáze projednávání.

To není slovíčkaření. V politických sporech se podobné momenty často podávají tak, jako by „Sněmovna právě odhlasovala cenzuru“. Fakticky ale Sněmovna pouze neukončila projednávání hned na začátku.

Co je to za zákon a proč vznikl

Návrh se jmenuje zákon o digitální ekonomice a podle důvodové zprávy má upravit některé služby informační společnosti a některé aspekty datové ekonomiky. Nejde tedy jen o sociální sítě. Záběr je širší a zahrnuje i online tržiště, hosting, cloud, vyhledávače nebo poskytovatele připojení.

Podstatné je, že český zákon nevzniká ve vzduchoprázdnu. Má hlavně vytvořit domácí rámec pro vymáhání evropských pravidel, zejména nařízení DSA a v části také pravidel spojených s datovou ekonomikou, včetně Data Governance Act. DSA je přitom přímo použitelné evropské nařízení, které už v EU platí; český zákon má určit, které úřady budou dohlížet, jaké budou postupy, sankce a procesní nástroje.

Jinými slovy: samotná „filozofie“ regulace už byla na úrovni EU schválena dříve. Český zákon je hlavně národní prováděcí a dozorový mechanismus.

Kdo zákon inicioval a kdo ho vytvořil

Podle vládních a resortních materiálů předlohu připravilo Ministerstvo průmyslu a obchodu. Vláda návrh v předchozí podobě schvalovala už v roce 2024 a po dalším vývoji byl znovu předložen i v následujícím období. Politicky tedy nejde o náhodný poslanecký výstřel, ale o vládní návrh navázaný na plnění evropských povinností.

Důvod je zřejmý: Evropská komise po členských státech chtěla, aby určily a vybavily příslušné dozorové orgány a nastavily sankční režim. Česká republika v tom měla zpoždění a Komise proti ní kvůli neplnění povinností podle DSA podnikla kroky v rámci infringementu, včetně postupu k Soudnímu dvoru EU.

To je pro pochopení celé věci zásadní. Část motivace není ideologická, ale velmi praktická: Česko je pod tlakem, aby konečně vybudovalo funkční mechanismus pro vymáhání DSA.

Hlasovalo se o tom v Evropském parlamentu? A jak hlasovali čeští poslanci?

Ano, o klíčové evropské normě, z níž český zákon vychází, tedy o Digital Services Act, hlasoval Evropský parlament už v roce 2022. Finální schválení proběhlo 5. července 2022 a návrh prošel výraznou většinou 539 hlasů pro, 54 proti a 30 se zdrželo.

Je ale potřeba rozlišovat dvě roviny.
První rovina je evropská: tam se rozhodlo o samotném rámci DSA.
Druhá rovina je česká: zde se rozhoduje, jak budou evropská pravidla v Česku procesně a institucionálně vymáhána.

Přesný rozpis hlasování všech českých europoslanců v oficiálním roll-call výstupu Evropského parlamentu jsem v této rešerši nespolehlivě nedohledal natolik, abych jej uváděl jako hotový fakt. Spolehlivě ověřené ale je, že samotné unijní nařízení DSA bylo na úrovni EU schváleno a dnes je účinné.

Co je obsahem zákona

Obsah návrhu lze zjednodušeně rozdělit do čtyř vrstev.

První vrstvou je určení dozorových orgánů a jejich pravomocí. Důvodová zpráva počítá zejména s rolí Českého telekomunikačního úřadu a Úřadu pro ochranu osobních údajů při výkonu dohledu a ukládání sankcí.

Druhou vrstvou jsou procesní pravidla, tedy jak se bude postupovat proti subjektům, které podle úřadů porušují povinnosti. Sem spadají kontroly, opatření k nápravě, soudní řízení a vykonatelnost některých rozhodnutí.

Třetí vrstvou je napojení na instituty známé z DSA, například postavení tzv. důvěryhodných oznamovatelů (trusted flaggers), možností pro výzkumníky nebo řešení sporů.

Čtvrtou vrstvou je sankční režim, včetně velmi vysokých pokut. Důvodová zpráva výslovně uvádí, že pokuty až do výše 6 % celosvětového ročního obratu nepocházejí z české fantazie, ale navazují na čl. 52 odst. 3 DSA.

Které body jsou sporné a proč

Tady už se dostáváme k jádru obav.

Rychlé zásahy proti službám a webům

Návrh počítá s možností soudních a navazujících zásahů, které mohou ve výsledku vést k dočasnému omezení přístupu ke službě nebo internetové stránce. V některých situacích může být rozhodování zrychlené a vykonatelnost relativně rychlá.

To samo o sobě ještě neznamená cenzuru názorů. Znamená to ale, že stát získává procesní nástroj, který může mít silný dopad na dostupnost obsahu a služeb. A právě zde vzniká otázka proporcionality: bude se tím mířit jen na zjevně nelegální obsah a služby, nebo se hranice časem posune?

Tlak na „over-removal“

DSA i návazné národní mechanismy vytvářejí prostředí, v němž může být pro platformy výhodnější smazat sporný obsah raději preventivně, než riskovat spor, sankci nebo regulatorní konflikt. To je klasický problém tzv. over-removal neboli nadměrného odstraňování.

Právě tady leží nejrealističtější riziko pro svobodu projevu. Ne ve stylu „úředník zavře internet“, ale ve stylu: platformy pod tlakem pravidel a sankcí nastaví přísnější filtry a interní moderaci, která smaže i legální obsah na hraně.

Důvěryhodní oznamovatelé

Instituty typu trusted flagger mají zrychlit reakce na nelegální obsah. Z hlediska boje s podvody, dětskou pornografií nebo nelegálním prodejem to může dávat smysl. Současně ale roste význam toho, kdo přesně získá privilegované postavení oznamovatele, podle jakých kritérií a s jakou kontrolou.

Pokud by se tento mechanismus vykládal příliš široce nebo politicky, mohl by vytvářet nerovné prostředí pro to, čí podněty budou platformy brát vážněji a rychleji.

Zvláštní kontrolní pravomoci

Ve veřejné debatě výrazně rezonují ustanovení, která umožňují v odůvodněných výjimečných případech použití změněné identity a krycích dokladů při kontrole. Kritika zazněla i vůči možnosti zásahů do prostor, které nejsou obchodními prostory, pokud tam mohou být uchovány relevantní záznamy nebo informace.

To už je citlivý bod i mimo debatu o svobodě projevu. Nejde jen o internetový obsah, ale o rozsah státních kontrolních pravomocí. Zastánci řeknou, že bez podobných nástrojů nelze účinně vyšetřovat sofistikovaná porušení pravidel. Kritici namítnou, že právě tady se do zákona dostávají prvky, které mohou být nepřiměřené nebo zneužitelné.

Široké a pružné pojmy evropské regulace

DSA pracuje s pojmy jako ochrana nezletilých, systémová rizika, volební integrita, manipulace, nezákonný obsah nebo transparentnost algoritmů.[6] To jsou legitimní cíle, ale zároveň pojmy, které mohou být vykládány úzce i velmi široce.

Čím vágnější je pojem a čím vyšší je regulatorní tlak, tím větší je prostor pro to, aby se z ochrany před nelegálním obsahem stal tlak i na obsah legální, jen kontroverzní nebo politicky nepohodlný.

Kdo je pro a kdo proti

Podle průběhu české debaty lze rozlišit tři pozice.

První pozice je podpora regulace jako nutného rámce. Tu zastává vláda jako předkladatel a také část politiků, kteří argumentují tím, že bez zákona nebude Česko schopno účinně vymáhat už platné evropské povinnosti. V této linii zaznělo i tvrzení, že nejde o cenzurní zákon, ale o technicko-právní zajištění vymahatelnosti.

Druhá pozice je tvrdé odmítnutí kvůli obavám z cenzury. Ve Sněmovně se to projevilo návrhem na zamítnutí, který předložila Markéta Šichtařová, tehdy za Svobodné v klubu SPD. Tento návrh ale neprošel.

Třetí pozice je kritická podpora s výhradami. Z této strany zaznívá, že nějaký implementační rámec Česko potřebuje, ale konkrétní paragrafy je třeba upravit. Do této kategorie spadá zejména kritika šíře kontrolních pravomocí, zásahů do neobchodních prostor nebo výše sankcí.

Komu zákon prospěje a komu může uškodit

Prospěch je třeba vidět ve více rovinách.

Pro běžné uživatele může být přínosem vyšší ochrana proti podvodům, falešným obchodníkům, nelegálnímu zboží, netransparentním pravidlům velkých platforem a slabé vymahatelnosti práv. Pro výzkumníky a část občanské společnosti může být přínosem větší přístup k datům a tlak na transparentnost systémových rizik.

Výhodu ale mohou mít i velcí hráči, kteří mají dost peněz na compliance, právní oddělení a technické týmy. Přísnější regulace často relativně méně bolí giganty než menší a střední konkurenci. To není důkaz spiknutí, ale běžný vedlejší efekt složitých regulací.

Naopak ztratit mohou menší služby a podnikatelé, pokud na ně dopadne složitější administrativní a regulatorní prostředí. Ztratit mohou i uživatelé, pokud platformy začnou preventivně odstraňovat více obsahu, omezovat dosah nebo zpřísňovat interní pravidla.

Existuje riziko střetu zájmů nebo mocenského zneužití?

Z veřejně dohledaných materiálů neplyne přímý důkaz, že by návrh byl psán tak, aby vědomě prospěl konkrétnímu českému politickému nebo obchodnímu subjektu. To by bylo příliš silné tvrzení bez pevného podkladu.

Reálnější je mluvit o strukturálním riziku. Taková regulace posiluje postavení:

• dozorových úřadů,
• velkých platforem schopných plnit náročné povinnosti,
• aktérů, kteří získají privilegované procesní postavení v oznamování nebo vymáhání.

Mocenské riziko tedy neleží jen v textu zákona, ale i v jeho budoucím výkladu a v politickém klimatu. Stejný nástroj může být používán rozumně a úzce, nebo expanzivně a selektivně.

Je to skutečně hrozba? Hrozí cenzura?

Nejpřesnější odpověď zní: nejde o přímý důkaz zavedení státní cenzury názorů, ale jde o regulaci, která vytváří podmínky pro silnější kontrolu digitálního prostoru a při špatném výkladu může mít cenzurní účinky.

To je důležité rozlišit.

Pokud někdo tvrdí, že zákon automaticky znamená „konec svobody slova“, přehání. Návrh sám o sobě nezavádí seznam zakázaných politických názorů ani mechanismus, kterým by stát běžně mazal nepohodlné komentáře jen proto, že jsou nepohodlné.

Pokud ale někdo tvrdí, že obavy z cenzury jsou úplně nesmyslné, zlehčuje skutečný problém. Regulace tohoto typu vytváří tlak na moderaci, posiluje zásahové nástroje a stojí na pojmech, které mohou být vykládány široce. Riziko není černobílé; je hlavně procesní, výkladové a institucionální.

Co říkají evropské osobnosti a seriózní média

Na evropské úrovni zní oficiální argument poměrně jednotně: DSA podle zastánců není nástroj cenzury, ale rámec, který má zajistit, aby to, co je nelegální offline, nebylo tolerováno ani online, a aby platformy nesly větší odpovědnost za systémová rizika.

Takto mluví evropské instituce i někteří představitelé Komise. Současně však i v Evropě zaznívá kritika z prostředí organizací na ochranu digitálních práv a svobody projevu. Ty neříkají nutně, že samotný DSA je „čistá cenzura“, ale varují před jeho politizací, přestřeleným výkladem a tlakem na svobodu projevu, zejména když politici začnou veřejně tlačit na platformy mimo jasný zákonný rámec.

Seriózní evropská a světová média proto často popisují DSA dvojím jazykem: jako legitimní pokus zkrotit moc platforem, ale zároveň jako regulaci, u níž bude rozhodující, kdo, jak a proti komu ji bude vynucovat.

Má Česko aparát pro digitální dohled a vymáhání unijních pravidel?

Méně nápadná, ale velmi důležitá věc je tato: český spor se nevede jen o „mazání obsahu“. Ve skutečnosti jde i o to, jestli bude mít český stát vlastní plnohodnotný aparát pro digitální dohled a vymáhání unijních pravidel. Tedy nejen nad obsahem, ale nad trhem, platformami, přístupem k datům, sankcemi a procesními zásahy.

Právě proto je zavádějící redukovat vše na slovo „cenzura“. Skutečný posun je širší: jde o budování nového správního a dozorového režimu pro digitální prostor.

Co bude následovat

Legislativně platí, že po neúspěšném návrhu na zamítnutí norma pokračuje dál. V dalších fázích se proto bude hrát především o pozměňovací návrhy, které mohou zúžit nebo zpřesnit problematická ustanovení.

Pro veřejnost bude klíčové sledovat zejména tři věci.
Za prvé, zda se zúží kontrolní pravomoci a zásahy do neobchodních prostor.
Za druhé, jak přesně budou nastaveny procesy pro blokace a rychlé zásahy proti službám.
Za třetí, zda budou dostatečně silné pojistky pro svobodu projevu, transparentnost a obranu proti chybnému zásahu.

Ostražitost jako protiváha strachu z cenzury

Mají se tedy Češi bát cenzury? Úplně přesně: mají být ve střehu, ale nepropadat zkratce.

Tento zákon není jednoduché „vypnutí svobody slova“. Je to hlavně český nástroj k vymáhání už existující evropské digitální regulace. Jenže právě takové nástroje mohou v praxi rozhodnout o tom, zda bude regulace používána úzce a rozumně, nebo široce a politicky.

Největší nebezpečí proto není ve sloganu, ale v detailech. Jestli se veřejná debata zasekne jen u křiku „cenzura!“ versus „žádná cenzura!“, uteče to nejdůležitější: konkrétní paragrafy, pravomoci úřadů, rychlost zásahů, výše sankcí a reálné pojistky proti zneužití. A právě tam se rozhodne, co tento zákon bude v české praxi doopravdy znamenat.

 

Odkazy a kontext

[1] Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR – hlasování č. 94, 10. března 2026, tisk k návrhu na zamítnutí

[2] ČT24 – „Sněmovna posunula zákon o digitální ekonomice do dalšího kola, ANO chce změny“

[3] Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR – podklady k návrhu zákona o digitální ekonomice

[4] Zákony pro lidi – legislativní sledování návrhu „zákon o digitální ekonomice“

[5] Důvodová zpráva k návrhu zákona o digitální ekonomice / sněmovní tisk

[6] EUR-Lex – Nařízení (EU) 2022/2065, Digital Services Act

[7] Evropský parlament – schválení Digital Services Act dne 5. července 2022

[8] Evropská komise – řízení proti členským státům kvůli neprovedení povinností podle DSA, včetně ČR