Koncentrační tábory v Libereckém kraji: zapomenutá mapa nucených prací
Na území dnešního Libereckého kraje nestál jeden velký vyhlazovací tábor. Fungovala zde ale síť pobočných koncentračních táborů, pracovních táborů a válečných provozů, napojených hlavně na Gross-Rosen a Flossenbürg. Chrastava, Bílý Kostel, Jablonec, Rychnov, Smržovka nebo Kamenický Šenov tak nejsou jen místní názvy. Jsou to body na mapě, kde se nacistický systém přenesl přímo do továren, dílen a železničních uzlů.
- Na území dnešního Libereckého kraje jsou doloženy pobočné tábory Gross-Rosen a Flossenbürg.
- Vězni pracovali hlavně pro zbrojní, leteckou, radiotechnickou, muniční a stavební výrobu.
- Regionální síť čítala nejméně přibližně dva tisíce doložených vězňů a vězeňkyň.
Když se řekne koncentrační tábor, většině lidí se vybaví Auschwitz, Dachau, Buchenwald nebo Terezín. Velká jména, velká čísla, místa, kam se jezdí na školní exkurze. Jenže nacistický táborový systém nebyl jen několik obřích táborů za ostnatým drátem. Ke konci války se rozpadl do stovek menších poboček, pracovních komand, dílen a továren. A právě v tom je pro Liberecký kraj nepříjemně blízká pointa.
Na území dnešního kraje nešlo o jeden „místní Auschwitz“. To by bylo historicky nepřesné. Šlo o něco jiného: o hustou síť nucené práce v průmyslové krajině severu Čech. Vězni a vězeňkyně pracovali pro zbrojní výrobu, elektrotechniku, letecké součástky, munici, plynové masky, stavební práce i železnici. Některá místa jsou dnes pietně připomínána, jiná splývají s běžnou zástavbou. A u části lokalit dodnes narážíme na problém: ve veřejně dostupných zdrojích jsou doloženy jako pracovní tábory, ale nikoli vždy stejně jasně jako pobočné koncentrační tábory.
Nešlo o jeden tábor. Šlo o síť
Klíčové je rozlišit tři věci: hlavní koncentrační tábor, pobočný koncentrační tábor a pracovní tábor nucené práce. Hlavní tábory jako Gross-Rosen nebo Flossenbürg měly vlastní správu SS a rozsáhlou síť poboček. Pobočný tábor byl formálně napojený na hlavní tábor, ale vězni pracovali jinde: v továrně, lomu, dílně, na stavbě nebo u železnice. Pracovní tábor nucené práce mohl existovat i mimo přímou strukturu konkrétního hlavního koncentračního tábora.
Právě v posledním roce války se síť pobočných táborů prudce rozrostla. Podle Institutu Terezínské iniciativy bylo v dubnu 1944 v nacistickém táborovém systému 20 hlavních koncentračních táborů a asi 130 pobočných táborů. Na konci války už poboček bylo přibližně tisíc. Na území dnešní České republiky vznikla většina těchto pobočných táborů až v závěrečném válečném roce.
Liberecký kraj do tohoto obrazu zapadá přesně. Severní Čechy byly průmyslové, měly textilní, strojírenské, sklářské a elektrotechnické zázemí, železnici, tovární areály i horské a podhorské prostory vhodné pro přesun výroby. Nacistické Německo v poslední fázi války přesouvalo výrobu mimo bombardovaná centra a využívalo vězně jako pracovní sílu. Institut Terezínské iniciativy výslovně upozorňuje, že firmy z „Altreichu“, například AEG, Auto-Union, Dynamit Nobel, Siemens nebo Telefunken, i místní podniky přesouvaly výrobu do Sudet a Protektorátu a využívaly vězně koncentračních táborů.
Místa, která lze doložit jako pobočné tábory
Nejspolehlivěji doložené jádro pro dnešní Liberecký kraj tvoří pobočky Gross-Rosen a Flossenbürg. Ne u všech se v otevřených zdrojích dochovaly stejně úplné údaje. U některých známe počty vězňů, data provozu a typ práce poměrně přesně. U jiných je veřejně dostupná dokumentace stručnější.
Kratzau I: Chrastava a Bílý Kostel jako jeden z největších místních uzlů
Pobočný tábor Kratzau I patřil pod Gross-Rosen. Muzeum Gross-Rosen uvádí, že vznikl v polovině října 1944 v Chrastavě. Vězňkyněmi byly židovské ženy z Polska, Československa, Francie, Belgie, Nizozemska a Dánska, přivezené z Auschwitz. Před osvobozením zde bylo asi 1 000 žen.
Pracovaly pro Deutsche Industriewerke AG, označovanou jako DIWAG, při výrobě munice; pro firmu Schroll při výrobě plynových masek; a také pro podniky Tannenwald a Tolex. Právě spojení Chrastavy a Bílého Kostela je důležité: regionální paměť i přehled Jiřího Fiedlera na Holocaust.cz připomínají pracovní tábory pro židovské ženy v Bílém Kostele a Chrastavě, včetně hrobů jedenácti žen z tábora v Bílém Kostele na židovském hřbitově v Liberci.
Přesné veřejně ověřitelné číslo dozorců pro Kratzau I se v základních online zdrojích nedaří bezpečně doložit. Je však doložen typ práce, přibližný počet vězněných žen, napojení na Gross-Rosen i skutečnost, že tábor byl osvobozen 5. nebo 8. května 1945.
Kratzau II: tábor na hraně dnešního krajského přehledu
U Kratzau II je potřeba být opatrný. Institut Terezínské iniciativy ho v přehledu pobočných táborů Gross-Rosen uvádí v souvislosti s Chrastavou. Muzeum Gross-Rosen však umisťuje Kratzau II do Klein Schönau u Žitavy, tedy za dnešní českou hranici. Podle tohoto zdroje vznikl pravděpodobně v listopadu 1944, bylo zde asi 150 žen převedených z Auschwitz, pracovaly pro Zitt-Werke AG při výrobě munice a sedm vězeňkyň zde v únoru a březnu 1945 zemřelo.
Kratzau II do širšího regionálního kontextu patří, protože souvisí s chrastavsko-žitavským průmyslovým prostorem a systémem Gross-Rosen.
Rýnovice: nejviditelnější pietní místo připomíná Gablonz, pracovní tábor i hromadný hrob
Zcela zvlášť je potřeba zmínit Rýnovice, dnešní část Jablonce nad Nisou. Právě zde se nacházela pobočka koncentračního tábora Gross-Rosen označovaná jako Gablonz. Muzeum Gross-Rosen ji uvádí jako tábor v areálu továrny Feinapparatenbau GmbH koncernu Carl Zeiss Jena, zřízený v listopadu 1944. Asi 500 vězňů, převážně Poláků, ale také Rusů, Čechů, Němců a dalších, zde pracovalo na součástech pro letadla a zbraně; část vězňů byla nasazena také na práce u železnice poblíž jabloneckého nádraží. Tábor měl být evakuován 8. května 1945, ale vězni byli osvobozeni.
Rýnovice však nelze popsat jen číslem 500. Projekt Zapomníčky Památníku Terezín uvádí, že v rýnovickém táboře, umístěném v závodě Zeiss–FAB, byli vězněni muži i starší chlapci různých národností. Podle tohoto zdroje táborem prošlo nejspíše 950 osob a 594 jich zahynulo. Mrtví byli pohřbíváni v lese v prostoru továrny, jednotlivě i v hromadných hrobech. V roce 1946 byli exhumováni a znovu pohřbeni ve společném hrobě [2].
Právě na tuto poválečnou exhumaci navazuje dnešní pietní místo. Památník obětem pobočného koncentračního tábora Gablonz, pracovního tábora a zajateckého tábora leží v jižním cípu průmyslové zóny v blízkosti Belgické ulice. Vznikl v místě nově vytvořeného hromadného hrobu obětí všech tří táborů. V roce 1948 zde byla osazena symbolická socha zmučeného vězně opřeného o sloup s nápisem „LIDÉ BDĚTE“.
Autorem sochy byl Jan Jaroš z Jablonce nad Nisou. Později bylo místo doplněno symbolickým kamenem z kamenolomu Gross-Rosen. V roce 2010 prošlo pietní místo rekonstrukcí: byly položeny kamenné desky se jmény dohledaných obětí, vztyčeny kamenné stély s doprovodným textem a prostor byl osázen smuteční zelení. Projekt Zapomníčky k tomu doplňuje, že památník se nachází za továrnou Tedom a že byl v roce 2010 doplněn 90 náhrobky se jmény zahynulých.
Reichenau: Rychnov u Jablonce a rádiová válka
Rychnov u Jablonce nad Nisou, německy Reichenau, je jedním z nejdůležitějších míst celého přehledu. Pobočný tábor Gross-Rosen zde vznikl v březnu 1944 u závodu GETEWENT. K 18. listopadu 1944 zde bylo 300 mužů, převážně Poláků, dále Čechů, Francouzů, Belgičanů, Rusů a Němců.
Pracovali při výrobě a montáži rádií, krátkovlnných přijímačů a radiolokační techniky. Asi stovka vězňů byla podle Muzea Gross-Rosen nasazena na práce na železniční trati. V únoru 1945 se do Rychnova přesunula velká část velitelského aparátu Gross-Rosen včetně velitele tábora Johannese Hassebroeka. To z Rychnova dělá mimořádně důležitý bod: nešlo jen o pracovní pobočku, ale v závěru války také o místo, kam se přesouvala část správy rozpadajícího se táborového komplexu.
Dnešní stopa je zde konkrétnější než u mnoha jiných míst. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v roce 2014 informoval o převodu pozemků, které byly součástí tábora, na město Rychnov u Jablonce nad Nisou. Podle odborníků ze Severočeského muzea měla na pozemcích stát táborová kuchyně a pod nimi vést spojovací tunel do továrny. Další podzemní prostory měly souviset s plánovaným přesunem části výroby pod zem. Podzemní prostory jsou poslední faktickou památkou na práci vězňů koncentračního tábora.
Morchenstern: Smržovka jako pozdní stanice evakuované sítě
Smržovka, německy Morchenstern, je v přehledech uváděna jako pobočný tábor Gross-Rosen. Podle Muzea Gross-Rosen část vězeňkyň z evakuovaného tábora Zillerthal-Erdmannsdorf směřovala v únoru 1945 právě do Smržovky, kde vznikl nový tábor. Institut Terezínské iniciativy Morchenstern rovněž uvádí mezi pobočkami Gross-Rosen na území dnešní České republiky.
U Smržovky je veřejně dostupná dokumentace stručnější. V odborných přehledech se objevuje údaj o přibližně 300 ženách, přivezených po evakuaci tábora Zillerthal-Erdmannsdorf. Holocaust.cz uvádí Smržovku jako ženský pracovní tábor, pobočku Gross-Rosen, fungující v letech 1944–1945.
Steinschönau: Kamenický Šenov a malý tábor s přesnými čísly
Kamenický Šenov, německy Steinschönau, patřil pod Flossenbürg. Památník Flossenbürg uvádí přesná data provozu: 22. září 1944 až 27. ledna 1945. V táboře bylo 48 vězňů-řemeslníků: 25 Poláků, 10 sovětských vězňů, 7 Francouzů, 3 Češi, 2 Italové a 1 Němec.
Pracovní nasazení je v tomto případě méně jisté. Flossenbürg uvádí, že šlo pravděpodobně o stavební práce; příjemce práce není zcela jasný. Mohlo jít o práce pro Weser Flugzeugwerke z Rabštejna nebo pro vojenský lazaret. Vězni byli pravděpodobně ubytováni v bývalém hotelu Mercantile, který byl už před válkou přestavěn na divadlo.
Zde známe i počet dozorců: podle Památníku Flossenbürg zde působilo 13 strážných z četnictva v Ústí nad Labem. Dne 27. ledna 1945 byli zbývající vězni převedeni do Litoměřic. Památník zároveň uvádí, že dnes na místě nejsou žádné pamětní značky. Právě Kamenický Šenov ukazuje, že i „malý“ tábor má velkou vypovídací sílu: 48 lidí je v porovnání s Auschwitz nepatrné číslo, ale v měřítku jednoho města jde o konkrétní, dohledatelnou součást táborového systému.
Kolik lidí bylo vězněno v Libereckém kraji
Jen v bezpečně doložených pobočných táborech a souvisejících pracovních areálech dnešního Libereckého kraje šlo minimálně o tisíce lidí. Přesný součet je obtížný, protože některé zdroje uvádějí stav vězňů k určitému datu, jiné celkový počet osob, které táborem prošly, a další zahrnují také pracovní či zajatecké tábory v témže areálu.
Rotace vězňů, evakuace, přesuny a úmrtí mohly skutečný počet osob, které místními tábory prošly, změnit. Přesto je zřejmé, že v dnešním Libereckém kraji nešlo o symbolickou epizodu o několika desítkách lidí. Šlo o tisíce lidí rozptýlených mezi továrny a města.
Jak to vypadá vedle velkých táborů
Pro srovnání: Auschwitz-Birkenau byl největším nacistickým koncentračním a vyhlazovacím táborem. Podle památníku Auschwitz zde zahynulo přibližně 1,1 milionu lidí, z toho asi milion Židů. Gross-Rosen, na který byla napojena velká část severočeské sítě, věznil podle Holocaust.cz přibližně 125 000 lidí a asi třetina z nich zemřela. Flossenbürg a jeho pobočky držely zhruba 84 000 mužů a 16 000 žen z více než třiceti zemí. Buchenwald měl podle svého památníku 277 800 vězňů a více než 56 000 obětí. Sachsenhausenem prošlo více než 200 000 vězňů. Terezínské ghetto drželo více než 140 000 židovských vězňů a asi 35 000 jich zemřelo přímo v Terezíně.
Proti tomu působí přibližně dva tisíce doložených vězňů v Libereckém kraji jako malé číslo. Jenže to je klam měřítka. Velké tábory ukazují vrchol systému. Liberecký kraj ukazuje jeho rozvodnou síť. Auschwitz je symbol hromadného vraždění. Rychnov, Jablonec, Chrastava, Smržovka nebo Kamenický Šenov ukazují, jak se táborový systém napojil na běžnou ekonomiku, dopravu a výrobu.
Jinými slovy: velké tábory byly jádra teroru. Pobočné tábory byly jeho chapadla. A právě v pobočkách se ukazuje, jak hluboko nacistický systém pronikl do průmyslového života.
Proč právě severní Čechy
Severní Čechy byly pro nacistickou válečnou ekonomiku výhodné z několika důvodů. Měly průmysl, kvalifikovanou pracovní tradici, železniční spojení, tovární budovy a zároveň byly po Mnichovu začleněny do říšské správy Sudet. V závěru války se výroba rozptylovala, ukrývala a přesouvala. Spojenecké bombardování tlačilo nacistické podniky hledat méně zranitelná místa. Vězni koncentračních táborů se stali součástí této strategie.
To vysvětluje, proč v místních táborech nacházíme zbrojní a technické provozy: munici v Chrastavě, plynové masky, letecké a zbraňové součástky v Jablonci, radiotechniku v Rychnově, stavební práce v Kamenickém Šenově. Nebyla to náhoda, ale logika válečné výroby. Kraj nebyl jen kulisou. Byl jedním z pracovních prostorů nacistické ekonomiky.
Co zůstalo dnes
Nejsilnější dochovaná stopa je v Rychnově u Jablonce. Pozemky související s táborem a podzemní prostory byly v roce 2014 převedeny na město s tím, že zde má vzniknout pietní místo. ÚZSVM tehdy uváděl, že podzemí je poslední faktickou památkou na práci vězňů koncentračního tábora.
V Liberci připomíná oběti také židovský hřbitov. Podle Holocaust.cz je zde hrob jedenácti vězeňkyň z pracovního tábora v Bílém Kostele a hrob osmi obětí železničního transportu z ledna 1945. To je důležité, protože paměť táborů v kraji není jen v místech výroby. Je také na hřbitovech, v transportních trasách a v archivech.
U Kamenického Šenova je situace opačná: oficiální přehled Flossenbürgu uvádí, že dnes na místě nejsou žádné pamětní značky. To je samo o sobě zpráva. U některých míst se paměť uchovala v podobě památníku nebo lokální iniciativy. U jiných mizí v běžném provozu města.
Liberec jako archivní stopa smrti
Jedním z méně známých detailů je archivní stopa libereckého krematoria. Arolsen Archives evidují v souboru dokumentů ke Gross-Rosen položku označenou jako výtah z registrační knihy krematoria v Liberci, s daty kremací od 31. března 1944 do 25. května 1945. Samo o sobě to neznamená jednoduchý součet obětí místních táborů. Znamená to ale něco jiného: Liberec byl v archivní stopě táborového systému přítomen nejen jako město, ale také jako místo, kde se technicky zacházelo s těly obětí.
To je přesně ten typ souvislosti, který běžná mapa paměti často nezachytí. Tábory nejsou jen baráky a ostnatý drát. Jsou to továrny, nádraží, strážní jednotky, krematoria, nemocnice, hřbitovy, transportní seznamy a účetnictví práce. Válka zde nebyla jen frontou. Byla administrativou, výrobou a logistikou smrti.
Co by měl kraj ještě dopracovat
První úkol je terminologický: oddělit bezpečně doložené pobočné koncentrační tábory od pracovních táborů nucené práce a od nejasných položek. U citlivého tématu je přesnost důležitější než silný dojem.
Druhý úkol je místopisný. U každého místa by měl existovat veřejně srozumitelný záznam: kde tábor stál, kdy fungoval, pod který hlavní tábor patřil, kdo zde byl vězněn, co se vyrábělo, kolik lidí je doloženo, co zůstalo dnes a kde je pietní místo. Takový přehled by byl prakticky použitelný pro školy, obce, turisty i místní spolky.
Třetí úkol je vzdělávací. Liberecký kraj má silnou průmyslovou paměť. Právě proto by téma nucené práce nemělo zůstat jen v odborných publikacích. Je to dějepis, který se dá učit místně: žáci nemusí začínat mapou celé Evropy. Mohou začít otázkou, co se dělo v jejich městě, u nádraží, v bývalé továrně nebo na hřbitově.
Proč se to týká dnešních obyvatel
Není to vina dnešních obyvatel Chrastavy, Jablonce, Rychnova, Smržovky nebo Kamenického Šenova. Ale je to jejich krajinná a městská paměť. Pokud se o ní nemluví, vzniká falešný dojem, že nacistické tábory byly „někde jinde“. V Polsku, v Německu, v Terezíně. Jenže pobočky byly i tady.
Praktický dopad je jednoduchý. Obce mohou lépe označit místa paměti. Školy mohou dělat místní dějepis s konkrétní mapou. Muzea mohou propojit průmyslovou historii s historií nucené práce. A běžný obyvatel může pochopit, že paměť druhé světové války není jen velké výročí a věnec jednou za rok. Je to také otázka, co přesně víme o ulicích a budovách, kolem kterých chodíme.
Nestalo se to jinde
Koncentrační tábory v Libereckém kraji nelze popsat jednou větou. Nebyl tu jeden obří tábor s jednou branou a jedním jménem. Byla tu síť. Některé body jsou pevně doložené, jiné vyžadují opatrnost a další archivní práci. Jisté je ale jedno: nacistický táborový systém se v posledním roce války výrazně opíral o pobočky, továrny a nucenou práci. A tato síť zasáhla i dnešní Liberecký kraj.
Největší doložené místní uzly byly Kratzau I v prostoru Chrastavy a Bílého Kostela, Gablonz v Jablonci nad Nisou, Reichenau v Rychnově u Jablonce, Morchenstern ve Smržovce a Steinschönau v Kamenickém Šenově. Dohromady představují nejméně přibližně dva tisíce doložených vězňů a vězeňkyň v jednotlivých stavech či transportních skupinách. Ve srovnání s Auschwitz je to neporovnatelně menší číslo. Ve srovnání s jedním regionem je to číslo velmi vysoké.
Skutečný smysl takového přehledu není v soutěži obětí. Smysl je v pochopení mechanismu. Velké tábory ukazují, kam až může vést státem organizované násilí. Pobočné tábory v Libereckém kraji ukazují, jak se toto násilí může stát součástí běžné výroby, dopravy a městského provozu. A právě proto má smysl se k těmto místům vracet: ne kvůli minulosti samotné, ale kvůli schopnosti rozeznat, kdy se z člověka znovu začíná stávat jen pracovní jednotka, položka v seznamu nebo překážka v systému.
Zdroje a kontext
[1] Institut Terezínské iniciativy – Nucená práce v pobočných koncentračních táborech na území České republiky. URL: https://katalog.terezinstudies.cz/deu/ITI/subcamps/subcamps [2] Muzeum Gross-Rosen – Subcamps of KL Gross-Rosen. URL: https://en.gross-rosen.eu/historia-kl-gross-rosen/filie-obozu-gross-rosen/ [3] KZ-Gedenkstätte Flossenbürg – Außenlager Steinschönau / Kamenický Šenov. URL: https://www.gedenkstaette-flossenbuerg.de/de/geschichte/aussenlager/steinschoenau [4] KZ-Gedenkstätte Flossenbürg – History / concentration camp and subcamps. URL: gedenkstaette-flossenbuerg.de/en/history/concentration-camp-flossenbuerg [5] Holocaust.cz, Jiří Fiedler – Židovské památky: Liberec a okolí. URL: holocaust.cz/zdroje/zidovske-pamatky/liberecky-kraj/liberec/ [6] Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových – Budování pietního místa připomene práci vězňů koncentračního tábora Reichenau. URL: uzsvm.cz/budovani-pietniho-mista-pripomene-praci-veznu-koncentracniho-tabora-reichenau [7] Holocaust.cz – Gross-Rosen. URL: https://www.holocaust.cz/dejiny/koncentracni-tabory-a-ghetta/koncentracni-tabory/gross-rosen/ [8] Auschwitz-Birkenau Memorial and Museum – Number of victims / Auschwitz as the largest Nazi concentration and extermination camp. URL: https://www.auschwitz.org/en/history/auschwitz-and-shoah/the-number-of-victims/ [9] Buchenwald Memorial – Buchenwald concentration camp: facts and figures. URL: https://www.buchenwald.de/en/geschichte/chronologie/konzentrationslager/Zahlen-und-Fakten [10] Dachau Concentration Camp Memorial Site – Dachau 1933–1945. URL: https://www.kz-gedenkstaette-dachau.de/en/historical-site/dachau-concentration-camp-1933-1945/ [11] Sachsenhausen Memorial and Museum – History of Sachsenhausen concentration camp. URL: https://www.sachsenhausen-sbg.de/en/ [12] Památník Terezín – Ghetto Terezín. URL: https://www.pamatnik-terezin.cz/ghetto-terezin [13] Auschwitz-Birkenau Memorial and Museum – Subcamp Neustadt / Prudnik. URL: https://www.auschwitz.org/en/history/auschwitz-sub-camps/neustadt/ [14] Arolsen Archives – Gross-Rosen records, excerpt from the crematorium register in Liberec / Reichenberg. URL: https://collections.arolsen-archives.org/en/archive/1-1-11-1_2379000-03