Evidence skutečných majitelů: ochrana soukromí, nebo návrat mlhy kolem peněz?

7.5.2026

Od 17. prosince 2025 už veřejnost nemá volný online přístup do Evidence skutečných majitelů. Ministerstvo spravedlnosti vypnulo veřejnou část evidence i otevřená data a běžný občan se k údajům dostane jen tehdy, pokud u soudu prokáže „oprávněný zájem“. Formálně jde o ochranu osobních údajů. Prakticky však stát výrazně ztížil občanskou kontrolu firemních, politických a majetkových vazeb – tedy přesně těch míst, kde se často rozhoduje o veřejných penězích.

Když zmizí baterka, špína nezmizí

Evidence skutečných majitelů není bulvární seznam boháčů. Je to nástroj, který má ukazovat, kdo je skutečnou fyzickou osobou za firmou, svěřenským fondem nebo složitější vlastnickou strukturou. Tedy kdo má skutečný vliv, kdo může tahat za nitky a kdo může nakonec profitovat z veřejných zakázek, dotací, obchodů nebo politicky citlivých vztahů.

Do prosince 2025 si mohl novinář, aktivní občan, nezisková organizace, opoziční zastupitel, podnikatel i obyčejný člověk alespoň základně ověřit, kdo stojí za právnickou osobou. Nešlo o dokonalý nástroj. Evidence mohla být neúplná, špatně vyplněná nebo formální. Ale byla to veřejná baterka. Od 17. prosince 2025 baterka zhasla.

A právě v tom je hlavní problém. Ochrana soukromí je legitimní téma. Jenže stát měl od evropského rozsudku z roku 2022 dost času připravit chytrý, vyvážený a použitelný režim. Místo toho vznikla situace, kdy úřady, banky a vybrané instituce přístup většinou mají, zatímco veřejnost – tedy ti, kdo mohou nezávisle kontrolovat moc – musí žádat soud.

Co se přesně změnilo od 17. prosince 2025

Ministerstvo spravedlnosti oznámilo, že od 17. prosince 2025 je veřejná část Evidence skutečných majitelů nedostupná. Nedostupná jsou i otevřená data. Přístup zůstává evidujícím osobám, tedy subjektům, které do evidence údaje zapisují, dále vybraným orgánům veřejné moci, osobám s oprávněním podle zvláštních zákonů a povinným osobám podle pravidel proti praní peněz.

Pro veřejnost je nový režim zásadně přísnější: pokud chce občan získat údaj z evidence, musí u soudu prokázat „oprávněný zájem“. To je úplně jiná situace než dříve. Veřejné online nahlížení znamená rychlou kontrolu. Soudní žádost znamená čas, nejistotu, formulování právního důvodu a často i psychologickou bariéru.

Před uzavřením veřejné části se veřejnosti nezobrazovaly všechny údaje. Veřejný částečný výpis obsahoval například jméno skutečného majitele, stát bydliště, měsíc a rok narození, státní občanství, povahu jeho postavení a údaje o velikosti přímého nebo nepřímého podílu. Nešlo tedy o úplné odhalení soukromého života. Veřejnost neviděla všechno, co evidovaly soudy a oprávněné instituce.

Jak jsme se sem dostali: krátká časová osa

Do roku 2018 neexistovala samostatná Evidence skutečných majitelů v dnešní podobě. Vlastnické vazby se daly dohledávat hlavně přes obchodní rejstřík, sbírku listin, účetní závěrky, katastr, veřejné zakázky, registr smluv a další dílčí zdroje. Bylo to pracné, neúplné a u složitějších struktur často téměř neprůhledné.

Evidence skutečných majitelů vznikla od 1. ledna 2018 ještě v rámci zákona o veřejných rejstřících. Od 1. června 2021 ji začal samostatně upravovat zákon č. 37/2021 Sb., o evidenci skutečných majitelů. Smyslem bylo zprůhlednit vlastnické a řídicí struktury právnických osob a svěřenských fondů, zejména kvůli boji proti praní peněz, financování terorismu a zneužívání anonymních struktur.

Zlom přišel 22. listopadu 2022, kdy Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že obecně otevřený přístup široké veřejnosti k údajům o skutečných majitelích představuje závažný zásah do práv na soukromý život a ochranu osobních údajů. Neřekl tím, že evidence nemá existovat. Řekl, že neomezený veřejný přístup není přiměřený.

Český stát však po tomto rozsudku dlouho nezměnil zákon tak, aby vznikl funkční režim pro novináře, občanskou společnost, akademiky, veřejnou kontrolu a další osoby s legitimním zájmem. Nejvyšší soud v roce 2025 popsal výslednou situaci velmi tvrdě: česká právní úprava podle něj odporovala unijnímu právu a vznikla „patová situace“, protože zákonodárce nereagoval včas.

Kdo to inicioval, kdo to schválil a kdo za to odpovídá

Je potřeba rozlišit dvě věci. První je samotný veřejný režim evidence, který vycházel ze zákona č. 37/2021 Sb. Ten byl přijat Parlamentem České republiky a účinný je od 1. června 2021. Druhá věc je prosincové znepřístupnění veřejné části evidence. To nebylo samostatné hlasování, kterým by poslanci v prosinci 2025 „vypnuli“ registr. Šlo o krok Ministerstva spravedlnosti, které jej zdůvodnilo vývojem judikatury českých i evropských soudů a nutností zabránit nepřiměřenému zásahu do soukromí.

Ministerstvo spravedlnosti zároveň připravilo novelu zákona o evidenci skutečných majitelů. Podle legislativního monitoru byl návrh předložen 12. listopadu 2025, poslední změna v připomínkovém řízení je vedena k 11. prosinci 2025 a předkladatelem bylo Ministerstvo spravedlnosti. Návrh reaguje jednak na novou evropskou úpravu, jednak na česká soudní rozhodnutí. Počítá s tím, že částečné výpisy by se měly vydávat osobám s „oprávněným zájmem“, například novinářům, nevládním organizacím nebo akademikům, pokud údaje potřebují kvůli tématům praní peněz, korupce, sankcí, veřejných financí nebo transparentnosti veřejné správy.

Evropský rámec mezitím směřuje k podobnému modelu. Nová šestá AML směrnice byla přijata v roce 2024 a obecně má být transponována do 10. července 2027, některé části už do 10. července 2026. Evropský parlament uvádí, že přístup k registrům skutečných majitelů mají mít mimo jiné osoby s legitimním zájmem, například novináři a občanská společnost.

Byl veřejný přístup problém pro obyčejné lidi?

Pro běžného člověka mohl být veřejný přístup citlivý v jedné situaci: pokud byl skutečným majitelem firmy nebo struktury a nechtěl, aby jeho majetkové či vlivové postavení bylo snadno dohledatelné. Některé obavy lze chápat. Veřejná data mohou být zneužita ke sledování majetných lidí, obchodní šikaně, vydírání, konkurenčnímu tlaku nebo prostě k hrubému narušení soukromí. Ochrana osobních údajů tedy není výmluva sama o sobě. Je to reálný princip právního státu.

Jenže pro většinu obyčejných lidí nebyl předchozí veřejný režim každodenním problémem. Většina občanů v evidenci jako skuteční majitelé významných struktur nevystupuje. Naopak z veřejného přístupu mohli profitovat: mohli si ověřit, kdo stojí za firmou, která kupuje majetek v obci, získává zakázku, provozuje sociální službu, staví v sousedství, sponzoruje politiku nebo se objevuje v podezřelém řetězci smluv.

Skutečná otázka proto nezní, zda soukromí má být chráněno. Má. Otázka zní, proč stát nedokázal vytvořit režim, který zároveň ochrání běžné osobní údaje a nezničí občanskou kontrolu tam, kde jde o veřejné peníze, veřejnou moc a veřejný zájem.

Proč stát nedokázal vytvořit režim, který zároveň ochrání běžné osobní údaje a nezničí občanskou kontrolu?

Kde byl problém pro podnikatele, politiky a bohaté

Pro běžné poctivé podnikatele mohl být veřejný režim nepříjemný hlavně tím, že zvyšoval dohledatelnost jejich postavení. Firma, která se účastní soutěží, má majetkové vztahy nebo funguje ve větší skupině, musela počítat s tím, že část její vlastnické struktury je dohledatelná.

Čtěte také Jablonec znovu patří sklu. Trienále ukáže, že bižuterie není minulost

Pro politiky, lobbisty, podnikatele napojené na stát, velké příjemce dotací nebo osoby využívající složitější firemní a svěřenské struktury však veřejnost evidence znamenala něco jiného: riziko, že někdo mimo úřad spojí dohromady vazby, které by jinak zůstaly rozptýlené v desítkách dokumentů. Evidence skutečných majitelů sama o sobě neprokazuje korupci. Ale pomáhá položit první otázku: komu to nakonec patří a kdo z toho může mít prospěch?

Právě zde je jádro sporu. Obyčejný člověk vnímá ochranu soukromí jako ochranu před šmírováním. Mocný člověk může stejný argument použít jako štít před veřejnou kontrolou. Rozdíl není v právním slovníku, ale v dopadu.

Jak uzavření evidence nahrává nekalým praktikám

Uzavření veřejné části evidence nezpůsobí korupci. Ale zhoršuje prostředí, ve kterém se korupce odhaluje. Pokud veřejnost ztratí jednoduchý přístup k údajům o skutečných majitelích, je těžší kontrolovat střety zájmů, skryté vazby mezi politikou a byznysem, anonymní firmy, řetězení vlastnictví, účelové převody nebo účast nastrčených osob.

Nejvíce z toho mohou profitovat tři skupiny. První jsou lidé, kteří se pohybují kolem veřejných peněz a mají důvod skrývat skutečný prospěch z firem. Druhá jsou ti, kdo umějí používat složité vlastnické struktury, svěřenské fondy, zahraniční firmy nebo personální figurky. Třetí jsou profesionální zprostředkovatelé neprůhlednosti: poradci, právníci, správci struktur a firemní servis, pokud pracují pro klienty, jejichž cílem není ochrana legitimního soukromí, ale ztížení kontroly.

Naopak banky, povinné osoby podle AML pravidel, orgány veřejné moci a veřejní zadavatelé mají v různých režimech přístup zachovaný. To vytváří nebezpečnou nerovnost. Stát a profesionální compliance svět vidí více, občan vidí méně. Veřejná kontrola se tím neposiluje, ale profesionalizuje a uzavírá do institucí.

Liberecký kraj: proč se to netýká jen Prahy a oligarchů

V Libereckém kraji nejde o abstraktní debatu. Kraj, jeho organizace a významné veřejné instituce zadávají zakázky v dopravě, zdravotnictví, silnicích, nemocnicích, kultuře, školství i správě majetku. Na webu Libereckého kraje jsou odkazy na profily veřejných zakázek například samotného kraje, Silnice LK, KORID LK, Krajské nemocnice Liberec, Nemocnice s poliklinikou Česká Lípa nebo Krajské správy silnic Libereckého kraje.

Občan stále může sledovat zakázky, smlouvy a dokumenty. Ale bez snadného přístupu do Evidence skutečných majitelů se hůře odpovídá na jednoduchou otázku: kdo je skutečný člověk za firmou, která se o veřejné peníze uchází nebo z nich profituje? U velkých zakázek může jít o stovky milionů korun. U menších obecních vztahů zase o prostředí, kde se všichni znají a kde jsou neformální vazby často důležitější než formální funkce.

Právě lokální úroveň je citlivá. V Praze se podezřelé vazby dříve či později mohou dostat k velkým médiím. V menších městech a obcích často hlídá veřejné peníze jen několik zastupitelů, aktivních občanů nebo lokálních novinářů. Těm se nyní práce komplikuje.

Kdo znepřístupnění kritizuje a proč

Výrazně kritická je Transparency International Česká republika. Organizace upozornila, že uzavření evidence je významnou překážkou pro omezování korupce a špatným signálem v oblasti boje proti praní peněz, obcházení sankcí a veřejné kontroly. Podle TI evidence umožňuje zjišťovat, kdo skutečně profituje z právnické osoby nebo ji ovládá, včetně složitějších vlastnických struktur.

Tato kritika není výkřikem „chceme vědět všechno o každém“. Je to argument o asymetrii moci. Kdo má peníze, právníky a struktury, dokáže informace zakrýt. Kdo má jen veřejné zdroje a čas, potřebuje jednoduché nástroje. Když stát vezme veřejnosti jeden z nejúčinnějších nástrojů, měl by nabídnout plnohodnotnou náhradu. Zatím ji nenabídl v praxi, pouze v příslibu budoucí legislativy.

Kritika státu: největší selhání není ochrana soukromí, ale pozdní a špatně zvládnutá reakce

Stát měl problém znát od listopadu 2022. Rozsudek Soudního dvora EU nezakázal transparentnost. Zakázal neomezený veřejný přístup bez dostatečného vyvážení práv. Jinými slovy: bylo nutné připravit chytřejší pravidla.

Chytrý model mohl vypadat takto: základní veřejné údaje u subjektů nakládajících s veřejnými penězi, rychlý a levný přístup pro novináře, neziskové organizace, akademiky a občany sledující konkrétní veřejný zájem, přísnější ochrana u osob bez vztahu k veřejným financím, jasné lhůty, odůvodněné odmítnutí a možnost přezkumu. To není žádná revoluce. Podobným směrem jde i evropská úprava, která počítá s přístupem osob s legitimním zájmem.

Místo toho stát dopustil „patovou situaci“, jak ji popsal Nejvyšší soud. Výsledek je typicky český: právní problém se nechá vyhnít, potom se vypne veřejný nástroj a občanovi se řekne, že může požádat soud. Tím se formálně chrání soukromí, ale fakticky se oslabuje veřejná kontrola.

Ministerstvo spravedlnosti zde nebylo v jednoduché situaci. Pokud soudy říkají, že dosavadní režim odporuje právu, stát musí reagovat. Jenže férová kritika míří jinam: proč reakce nepřišla dříve, proč nebyl připraven plynulý přechod a proč veřejnost nese nejtvrdší dopad institucionálního zpoždění?

Jak to funguje v Evropě

Česká republika není jediná země, která po rozsudku Soudního dvora EU omezila veřejný přístup k registrům skutečných majitelů. Po rozhodnutí z roku 2022 zablokovaly nebo výrazně omezily veřejný přístup například Nizozemsko, Belgie a Lucembursko. Německo pracuje s režimem, kdy se žadatel musí registrovat a pro konkrétní právnickou osobu prokázat legitimní zájem. Francie omezila přístup k registru skutečných majitelů na osoby s legitimním zájmem a postupně doplnila pravidla, kdo a jak může přístup získat.

Evropský trend tedy není návrat k úplné anonymitě. Je to přechod od absolutně otevřeného modelu k modelu řízeného přístupu. Rozhodující je, jak přísně se „legitimní“ nebo „oprávněný“ zájem vyloží. Pokud bude přístup rychlý, srozumitelný a reálně dostupný pro novináře, občanskou společnost i občany sledující veřejné peníze, může systém fungovat. Pokud se z něj stane soudní labyrint, vyhrají ti, kdo potřebují čas a tmu.

Mezinárodní organizace Open Ownership upozorňuje, že dobrý přístup k údajům o skutečných majitelích musí vyvažovat soukromí a použitelnost. Nestačí, aby data existovala někde v úřadu. Musí být dostupná těm, kdo je reálně potřebují pro kontrolu, vyšetřování, výzkum, veřejné zakázky, sankce nebo protikorupční práci. Světová banka podobně zdůrazňuje, že transparentnost skutečných majitelů je důležitá pro boj s korupcí, praním peněz, daňovými úniky, zneužíváním veřejných zakázek a pro důvěru ve správu věcí veřejných.

Komu to prospěje a kdo bude nejvíc profitovat

Z legitimního hlediska prospěje uzavření těm, kdo jsou skutečnými majiteli firem, ale nemají žádný vztah k veřejným penězům, politice, dotacím, sankcím ani rizikovým strukturám. Jejich soukromí bude chráněno více než dříve.

Čtěte také Reforma, nebo ovládnutí státní správy? Nový zákon otevírá nebezpečné dveře

Z praktického hlediska však nejvíce získají ti, kdo mají důvod, aby se jejich vazby nehledaly snadno. Velcí hráči s právními týmy. Lidé se složitými strukturami. Subjekty využívající řetězení firem. Osoby napojené na veřejné zakázky, které nechtějí, aby občané snadno viděli koncového beneficienta. Politicky exponované osoby a jejich okolí. Ne proto, že by automaticky páchaly něco nezákonného. Ale proto, že neprůhlednost vždy nejvíce pomáhá těm, kdo umějí využívat mezery v systému.

Získat mohou také komerční informační služby a specialisté na compliance. Když veřejné ověření zmizí, informace se stává dražší. Kdo má peníze, koupí si analýzu. Kdo je nemá, zůstane u ručního dohledávání v registrech. To je nebezpečný posun: transparentnost se mění z občanského práva na placenou službu.

Transparentnost se mění z občanského práva na placenou službu.

Příručka pro občany: jak se v tom vyznat po uzavření evidence

První pravidlo: Evidence skutečných majitelů není jediný zdroj. I po jejím uzavření lze pracovat s obchodním rejstříkem, sbírkou listin, výročními zprávami, účetními závěrkami, registrem smluv, profily zadavatelů, dokumentací veřejných zakázek, insolvenčním rejstříkem, katastrálními údaji v zákonném režimu, dotačními registry a zápisy zastupitelstev.

Druhé pravidlo: sledujte veřejné peníze. U každé podezřelé nebo významné zakázky si položte tři otázky: kdo je zadavatel, kdo je dodavatel a zda se dodavatel opakuje v dalších zakázkách. U Libereckého kraje má smysl začínat u profilů veřejných zakázek kraje a jeho organizací. Potom pokračujte registrem smluv, obchodním rejstříkem a sbírkou listin.

Třetí pravidlo: pokud potřebujete údaje z Evidence skutečných majitelů, musíte nově argumentovat oprávněným zájmem. V žádosti má smysl uvést přesnou právnickou osobu, IČO, důvod žádosti, vazbu na veřejné peníze nebo veřejný zájem, účel použití informací a vysvětlení, proč nestačí jiné veřejné zdroje.

Čtvrté pravidlo: nepodléhejte dojmu, že nedostupnost údaje znamená čistotu. Znamená jen horší dohledatelnost. Korektní občanská kontrola nesmí pracovat s pomluvami. Ale může a má pracovat s otázkami: kdo z toho profituje, zda se stejné osoby opakují, zda se zakázky nehromadí u úzkého okruhu firem, zda nejsou vazby personální, rodinné, politické nebo obchodní.

Páté pravidlo: oddělujte fakta od podezření. Fakt je zápis v rejstříku, smlouva, zakázka, účetní závěrka nebo rozhodnutí orgánu. Podezření je interpretace vazeb. Dobrá občanská kontrola není hon na lidi. Je to schopnost říct: tady jsou veřejné dokumenty, tady jsou vazby, tady je otázka, na kterou má veřejná instituce odpovědět.

Nepodléhejte dojmu, že nedostupnost údaje znamená čistotu. Znamená jen horší dohledatelnost.

Zajímavost na okraj: zadavatelé vidí dál než občané

Zvláštní paradox nového stavu je v tom, že veřejní zadavatelé mají mít přístup k údajům potřebným pro kontrolu skutečných majitelů zachovaný, zatímco běžný občan nikoli. Jinak řečeno: úřad, který zakázku zadává, se k údajům dostane snáz než občan, který chce tentýž úřad kontrolovat.

To může být právně obhajitelné, ale občansky je to slabé. Veřejná správa se nemá kontrolovat jen sama. Pokud stát věří, že úřady budou vždy dostatečně důsledné, zapomíná na základní zkušenost: mnoho kauz se neotevřelo proto, že systém fungoval, ale proto, že někdo zvenčí spojil zdánlivě nenápadné informace dohromady.

Co by měl stát udělat, pokud to myslí vážně

Stát by měl co nejrychleji přijmout režim, který nebude ani starým neomezeným otevřením, ani novou neprůhledností. Minimum je pět věcí.

Za prvé jasně vymezit, kdo má oprávněný zájem: novináři, občanské protikorupční organizace, akademici, zastupitelé, opoziční kontrolní orgány, občané sledující konkrétní veřejné peníze a osoby prokazující vazbu na veřejný zájem.

Za druhé zavést rychlé lhůty. Přístup, který přijde za několik měsíců, je u veřejné zakázky často k ničemu.

Za třetí umožnit vyhledávání podle IČO a konkrétní právnické osoby bez zbytečné byrokracie. Pokud občan sleduje firmu v krajské zakázce, nemá psát právnickou diplomovou práci.

Za čtvrté zachovat ochranu citlivých osobních údajů. Veřejná kontrola nepotřebuje znát vše. Potřebuje vědět, kdo je koncový beneficient, jaký má vztah k subjektu a zda může profitovat z veřejných peněz.

Za páté zveřejňovat anonymizované statistiky: kolik žádostí bylo podáno, kolik schváleno, kolik odmítnuto, v jaké lhůtě a z jakých důvodů. Bez toho nebude možné ověřit, zda nový režim funguje, nebo jen vytváří zdání dostupnosti.

Soukromí ano, tma ne

Ochrana osobních údajů je skutečný problém a právní stát ji nemůže ignorovat. Nelze jednoduše říct, že každý, kdo chce omezit veřejný přístup, kryje korupci. To by bylo laciné a nepravdivé.

Stejně laciné je ale tvrdit, že vypnutí veřejné části Evidence skutečných majitelů je jen technická úprava kvůli soukromí. Není. Je to zásah do občanské kontroly. A protože se týká vlastnických vazeb, veřejných peněz, politiky, dotací, zakázek a moci, dopadne nejcitelněji právě tam, kde je transparentnost nejdůležitější.

Dobrá politika má chránit soukromí poctivých lidí a zároveň nenechat mocné schovat se do mlhy. Český stát zatím udělal hlavně první polovinu. Druhá bude rozhodující. Pokud nový režim „oprávněného zájmu“ nebude rychlý, široce použitelný a přátelský k veřejné kontrole, nepůjde o vyvážení práv. Půjde o návrat k době, kdy se skuteční majitelé nehledali podle kliknutí, ale podle trpělivosti, peněz a známostí.