Korupce v Česku: fenomén, kauzy, řešení

Korupce není „někde nahoře“. Týká se rozpočtů obcí i krajů, veřejných zakázek, nemocnic, škol—všude, kde se rozdělují peníze a vliv. Česko má v indexu vnímání korupce 56 bodů ze 100 a je na 46. místě ze 180 zemí. To je pod průměrem EU a meziročně jsme si pohoršili. Jak jsme se sem dostali, kolik nás korupce stojí, kdo v kauzách figuruje a co může udělat stát i obyčejný občan? Přinášíme referenční přehled bez eufemismů — s fakty a řešením.

Korupce: co to vlastně je

V nejjednodušší definici je korupce zneužití svěřené moci pro soukromý prospěch (úplatky, klientelismus, střet zájmů, „protislužby“). Takto ji popisují i dokumenty OSN a OECD. [2] V českém právu jsou tvrdým jádrem úplatkářské trestné činy: přijetí úplatku (§331), podplacení (§332) a nepřímé úplatkářství (§333) trestního zákoníku, doplněné o zneužití pravomoci úřední osoby (§329). [3] Prakticky to znamená, že nejen „obálka“, ale i „slib“ a různé formy protislužeb za rozhodnutí ve věci veřejného zájmu jsou trestné.

Definice korupce a její různé podoby

Korupce obecně znamená zneužití svěřené moci k soukromému prospěchu – například když veřejný činitel využije svého postavení, aby získal peníze či jiné výhody pro sebe nebo pro známé. Jde o nečestnou tajnou dohodu, která porušuje principy nestrannosti a poškozuje veřejný zájem. Korupce se může objevovat v různých formách a pod různými názvy. Mezi hlavní podoby korupčního jednání patří zejména:

• Úplatkářství (podplácení) – poskytnutí úplatku (peněz, darů či protislužby) výměnou za zvýhodnění či přimhouření oka. Sem patří jak přijetí úplatku veřejným činitelem, tak aktivní podplacení ze strany toho, kdo úplatek nabízí.
• Klientelismus – neoficiální sítě „já pomohu tobě, ty mně“, kdy se protěžují spojenci a kamarádi mimo oficiální pravidla. Jde často o výměnu výhod a služeb mezi politiky a podnikateli (tzv. konexe), například dohazování zakázek známým firmám nebo obsazování funkcí spřízněnými osobami místo transparentního výběru.
• Nepotismus – zvýhodňování příbuzných a rodinných známých při rozdělování funkcí, zakázek či jiných výhod. Typicky např. když politik dosadí na významný post člena rodiny bez ohledu na kvalifikaci.
• Zneužití pravomoci – úřední osoba překročí či zneužije své pravomoci, aby získala prospěch (materiální či mocenský) pro sebe nebo pro jiného. Sem spadá třeba zneužití informací z úřadu pro soukromý kšeft, manipulace s výběrovým řízením, či protěžování vybrané firmy v soutěži.
• Střet zájmů – situace, kdy osoba rozhoduje o věci, v níž má osobní zájem. Pokud takový konflikt neřeší a upřednostní vlastní zisk, může docházet ke korupčnímu jednání (např. politik rozhoduje o dotaci firmě, kde má skrytý podíl).
• Politické dohody „něco za něco“ – zákulisní výměny funkcí, hlasů či služeb mezi politickými aktéry, často na úkor veřejnosti. Příkladem je kupčení s poslaneckými mandáty nebo slib nepřijatelných výhod výměnou za podporu zákona.

Korupci dělíme také podle rozsahu na velkou (politickou) korupci a malou (každodenní) korupci. Velká korupce zahrnuje vrcholné politiky a vysoké úředníky, typicky zpronevěry veřejných peněz, manipulace miliardových zakázek či privatizační podvody. Naproti tomu malá korupce jsou běžné úplatky v každodenním styku – třeba „všimné“ úředníkovi za rychlejší vydání povolení, úplatek dopravnímu policistovi, drobné dárky lékaři za lepší péči apod. V některých zemích (a dříve i v Česku) bývala drobná korupce tolerována jako běžný jev každodenního života.

Statistika a vývoj: kde stojí Česko

Od 90. let se Česká republika potýká s korupcí během přechodu od komunismu k tržní ekonomice. Přesné měření korupce je obtížné (většina případů je utajených), ale existují odhady a indexy, které dávají představu o rozsahu problému. Podle expertů státní pokladna ročně přichází kvůli korupci o desítky miliard korun. Už v roce 2011 zazněl odhad, že korupční praktiky odčerpají ze státního rozpočtu nejméně 40 miliard Kč ročně.

Národní ekonomická rada vlády v dokumentu „Boj proti korupci“ vyčíslila částku kolem 64 miliard Kč ročně, což odpovídá zhruba 10 % objemu veřejných zakázek (tedy předražení o „provizi“ každý desátý utracený veřejný korun). Někteří odborníci dokonce hovoří až o 100 miliardách Kč ročně, které v ČR „spolyká“ korupce – to by znamenalo, že každý občan přispěje korupčníkům v průměru 1000 Kč ročně. Tyto částky jsou sice orientační, ale ukazují obří ekonomický dopad korupce.

Policejní statistiky dokreslují vážnost situace. Protikorupční policie v letech 2010–2012 zaznamenala dramatický nárůst odhalovaných škod: zatímco v roce 2010 řešila případy s možnou škodou 46 miliard Kč, o rok později to bylo 79 miliard a v roce 2012 už až 110 miliard Kč. To jsou sumy za případy, které se policii podařilo odhalit – skutečné ztráty budou pravděpodobně ještě vyšší, protože řada korupčních činů zůstává skryta. V roce 2012 obvinila protikorupční policie 804 osob (o něco více než rok předtím), z toho 122 lidí bylo stíháno přímo za korupční trestné činy (podplácení, přijetí úplatku či manipulace při veřejných zakázkách). Tyto údaje ukazují, že se orgány začaly na korupci více zaměřovat, ale zároveň potvrzují, že rozsah odhalené korupce dosahuje stamiliardových škod.

Mezinárodní srovnání: V Indexu vnímání korupce (CPI) 2024 má Česko 56/100 (46. místo). Dánsko vede s 90 body, Slovensko spadlo na 49 bodů (59. místo). [1][4][5] CPI je sice „jen“ o percepci veřejného sektoru, ale dlouhodobě koreluje s kvalitou institucí a riziky v zakázkách. OECD navíc ukazuje, že právě veřejné zakázky (zhruba 13 % HDP) jsou vůči korupci nejzranitelnější částí státu. [6]

V EU v roce 2024 platí: 68 % občanů považuje korupci za rozšířenou, 65 % si myslí, že velké kauzy se nedotahují. [7] To přesně odpovídá české zkušenosti z posledních dekád: vnímáme zlepšení v dílčích oblastech, ale důvěra v „dotahování“ případů je slabá.

Kolik to stojí? Jednoznačné a oficiální číslo pro Česko neexistuje—odborníci varují před „střelbou od boku“. Mezinárodní měřítko ale říká, že korupce globálně požírá až 5 % světového HDP (odhady WEF citované OSN). [8] U nás dává smysl dívat se na konkrétní kanály ztrát—hlavně na veřejné zakázky, dotace a regulace.

Největší kauzy od devadesátek dodnes

Mostecká uhelná (MUS)

Švýcarský federální trestní soud v roce 2013 uznal vinu v případu praní peněz a podvodu (česká odvětví se táhla roky). [9]

Kontroverzní privatizace těžební firmy z konce 90. let, při níž skupina manažerů a investorů získala MUS za peníze odkloněné z jejích vlastních zisků. Vyšetřování začalo už v roce 1999, ale v ČR bylo opakovaně odloženo; případ částečně rozpletla až švýcarská prokuratura, která v roce 2013 odsoudila několik Čechů za praní špinavých peněz spojené s MUS. Kauza poukázala na selhání české justice v postihu tunelářů z 90. let.

Opencard

Projekt Prahy stál zhruba 1,35 mld. Kč; soudy rozdaly pravomocné tresty některým radním — ukázkový případ systémového selhání řízení IT zakázek. [10][11]

Projekt multifunkční karty pro Pražany z let 2006–2010, který se stal symbolem nehospodárnosti a klientelismu na pražském magistrátu. Zakázku za asi 1,7 miliardy Kč získala firma Haguess bez otevřené soutěže a provázely ji podezření z propojení na tzv. pražského kmotra Romana Janouška. Opencard nakonec zkrachovala a městu zbyly dluhy; několik úředníků bylo odsouzeno, ale hlavní aktéři z okolí primátora Pavla Béma vyvázli bez trestu.

David Rath

Pravomocně odsouzen 2019 (7 let), další větev 2022 (8 let). [12][13]

Zadržení středočeského hejtmana a poslance Davida Ratha v květnu 2012 šokovalo veřejnost. Policie ho dopadla s krabicí od vína plnou bankovek (7 milionů Kč) jako úplatek za manipulaci krajských zakázek ve zdravotnictví. Rath byl obviněn z přijímání úplatků a po dlouhém procesu pravomocně odsouzen k 7 letům vězení. Případ odhalil rozsáhlou síť korupce na krajské úrovni (spolupachatelé z řad podnikatelů i úředníků).

Marek Dalík

2017 pravomocně 5 let za korupci v souvislosti s Pandury. [14]

Nákup obrněných transportérů Pandur pro armádu (uzavřený v letech 2006–2009) provázela podezření, že zbrojařská firma Steyr uplácela české politické špičky, aby zakázku získala. Vyšetřování odhalilo, že lobbista Marek Dalík (blízký přítel premiéra Topolánka) si řekl o úplatek 480 milionů Kč za zajištění kontraktu. Dalík byl odsouzen za podvod při vyjednávání, ale přímé uplácení politiků se neprokázalo. Aféra poškodila důvěru ve zbrojní zakázky a odhalila zákulisní praktiky lobbingu

Nagyová/Vojenské zpravodajství

2022 pravomocně tříletá podmínka (tehdy Jana Nečasová). [15]

V červnu 2013 policie obvinila Janu Nagyovou (šéfku kabinetu premiéra Petra Nečase) z organizování úplatků a zneužití Vojenského zpravodajství. Odposlechy odkryly, že Nagyová rozdávala trafiky (lukrativní posty ve státních firmách) poslancům výměnou za politickou podporu a dokonce nechala sledovat premiérovu manželku. Skandál vedl k pádu vlády Petra Nečase, který následně opustil politiku. Ačkoliv soudy nakonec část obvinění zrušily, kauza ukázala propojení politické moci, byznysu a bezpečnostních složek a vyvolala vlnu odporu veřejnosti proti „politickým kšeftům“.

Další známé případy zahrnují např. aféru Promopro (předražené zakázky při českém předsednictví EU 2009), kauzu Dozimetr (korupční organizovaná skupina ovlivňující dopravní podnik v Praze v letech 2020–2022) či skandál Čapí hnízdo kolem premiéra Andreje Babiše. Seznam všech kauz by byl dlouhý – v českém prostředí bohužel nebyla nouze o politické skandály téměř žádnou dekádu od revoluce.

Novější vlna: Evropské státní zastupitelství (EPPO) v Česku rozkrylo v letech 2024–2025 několik kauz manipulací zakázek a dotačních podvodů, včetně nemocnice Motol (podezření na „těžkou korupci“, 22 zadržených; řízení probíhá). [16][17]

K 31. 12. 2024 mělo EPPO aktivních 2 666 vyšetřování (EU), v Česku přibylo 71 nových případů—škoda blížící se 15 mld. Kč; čísla se týkají ochrany finančních zájmů EU. [18][19]

Pozn.: u probíhajících řízení platí presumpce neviny; uvádíme jen oficiální údaje orgánů činných v trestním řízení a soudů.

Liberecký kraj: kauzy, které hýbaly regionem

• Zásah NCOZ v Liberci (duben 2024): Policie provedla razie na magistrátu a v soukromých objektech kvůli podezřením na manipulace zakázek; ve třech větvích obvinila celkem sedm osob. Mezi obviněnými je i podnikatel Petr Syrovátko (Syner); vyšetřování probíhá. [20][21][22]
• Hejtman Martin Půta: V únoru 2025 soud uznal Půtu vinným ze zneužití pravomoci (pokuta 50 000 Kč); verdikt není pravomocný. [23]

Pozn.: u prvního bodu jde o živé kauzy, uvádíme jen to, co je oficiálně potvrzené. U druhého je rozhodnutí nepravomocné.

Proč korupce vzniká: sociální a mocenská ekonomie

Korupce je racionální reakce na špatně nastavená pravidla: tam, kde je vysoká diskrece (úředník rozhoduje sám), nízká transparentnost a slabý dohled, vzniká prostor pro klientelismus a úplatky. Zvlášť citlivé jsou veřejné zakázky, dotace a regulace (střet zájmů, lobbing bez pravidel). OECD dlouhodobě ukazuje, že „procurement“ je největší korupční riziko státu. [6]

Druhý klíčový faktor je „blízkost“ politiky a byznysu. Podle Eurobarometru 2024 si 79 % firem myslí, že příliš těsné vazby podnikání a politiky vedou ke korupci; 74 % firem věří, že protekce ničí soutěž. [24]

Hlavní příčiny vzniku korupce

Korupce nevzniká ve vzduchoprázdnu – má své společenské, systémové i individuální příčiny. V Česku lze kořeny korupčního prostředí hledat jednak v historickém vývoji, jednak v nedostatcích nastavení demokratických institucí po roce 1989. Mezi hlavní faktory patří:

Dědictví komunismu

Čtyřicet let totalitního režimu zanechalo v české společnosti kulturní vzorce, které korupci nahrávají. Komunistický systém sám využíval korupci k upevnění moci – mnoho věcí fungovalo přes známosti, úplatky nebo „podpultové“ služby, protože oficiální přídělový systém byl nefunkční. Tím se zakořenila například tradice velké i malé korupce, nedůvěra vůči státu a rozšířený pocit, že „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ (běžné heslo normalizačních let). Běžné bylo vzájemné protislužby a klientelismus – lidé se naučili za socialismu obcházet oficiální pravidla pomocí známostí, úplatků či drobných krádeží, což se po 1989 nepodařilo zcela vymýtit. Tento morální relikt znamená, že část populace dlouho korupci tolerovala jako nutné zlo a respekt k veřejnému majetku nebyl samozřejmostí.

Divoká transformace 90. let

Po roce 1989 se český stát pustil do masivních ekonomických změn (privatizace, liberalizace), aniž by měl vybudované silné instituce dohledu. Nově vznikající tržní prostředí nemělo zpočátku dostatečná pravidla ani kontrolní mechanismy. Kolaps centrálně plánovaného hospodářství sice odstranil staré typy socialistické korupce, ale demokratizace a vznik volného trhu samy o sobě vygenerovaly nové příležitosti ke korupci. Chyběly prověřené zákony pro veřejné zakázky, financování stran, kontrolu střetu zájmů apod. Administrativa nebyla připravena – postkomunistické úřady zdědily systém bez potřebných regulátorů a mechanismů odpovědnosti. To umožnilo různým „podnikavcům“ využít mezery v zákonech. Nejvýrazněji se to projevilo při kupónové privatizaci a bankovních skandálech 90. let, kdy majetek státu přecházel do soukromých rukou netransparentně. Slabé instituce prostě nestíhaly uhlídat, aby nové elity nezneužívaly situace – a leckdy sami politici nad korupcí přimhouřili oko výměnou za provize do stranických pokladen.

Slabá vymahatelnost práva

Korupce bují tam, kde pachatelé necítí velké riziko dopadení a potrestání. V ČR dlouho platilo, že odhalení korupce je výjimkou, trestní stíhání trvá roky a končí často osvobozením nebo mírnými tresty. To korupčníky přímo motivuje k dalšímu jednání, protože systém působí bezzubě. Příčiny jsou jak v pomalém soudnictví (složitá dokazování, obstrukce obhájců), tak v nedostatku specializace na finanční kriminalitu. Až do zřízení speciálních složek (ÚOKFK – útvar pro korupci, později NCOZ) nebyla policie dost vybavena na rozkrývání složitých hospodářských kauz. Nízká pravděpodobnost postihu je tedy významný systémový faktor – jak trefně poznamenal jeden komentátor: „Korupce je téměř beztrestná, a tudíž lákavá investice.“

Propojení politiky a byznysu

V Česku se historicky vytvořila silná vazba mezi některými politiky a podnikateli (tzv. „kmotry“), což vedlo ke klientelistickým sítím. Regionální i celostátní politici měli (a možná stále mají) své „patrony“ z řad obchodníků, lobbistů či právníků, kteří na oplátku za finanční podporu očekávali protislužby – zakázky, dotace, legislativní výhody. Toto prolínání veřejné a soukromé sféry je živnou půdou korupce, protože rozhodování se neděje transparentně podle meritokracie, ale podle vlivu zákulisních hráčů. Příkladů bylo mnoho od 90. let (známí „kmotři“ v ODS a dalších stranách ovlivňující tendry, později podnikatel a politik v jedné osobě Andrej Babiš s obřím střetem zájmů). Pokud politické strany financují oligarchové nebo příjmy z pololegálních zdrojů, politici pak slouží spíše úzkým zájmům než veřejnosti.

Společenská tolerance a hodnoty

Korupční prostředí je do jisté míry zrcadlem hodnot společnosti. Pokud veřejnost dlouhodobě toleruje „malé úplatky“ jako normu („všem se něco dá“), vytváří to atmosféru, v níž i větší korupce snáze zapustí kořeny. V ČR panovala v 90. letech a částečně i 2000. letech určitá rezignace: lidé brali politiky jako „stejně všechny zkorumpované“ a nebyl silný tlak na čistotu veřejné správy. Hesla jako „kdo nekrade, okrádá rodinu“ nebo vtipné průpovídky typu „politika je svinstvo“ naznačují, že mnoho lidí vnímalo korupci jako běžnou součást systému. Teprve později, s rostoucí občanskou společností a nástupem mladší generace, se postoje mění – intolerance ke korupci roste. Avšak stále platí, že osobní vazby mají velkou váhu a třeba drobné dary lékařům či úředníkům za nadstandard jsou některými skupinami obyvatel chápány shovívavě (viz zmíněný průzkum tolerance drobných úsluh v ČR).

Vývoj trendu: od normalizace ke snaze o změnu

V prvních dvou desetiletích po revoluci došlo v Česku k tomu, co můžeme nazvat „zdomácnění“ korupce – stala se běžnou součástí fungování státu. V 90. letech se privatizovalo a bohatlo tak rychle, že většina veřejnosti ani nestačila sledovat, kdo se obohatil poctivě a kdo tunelováním. Řada skandálů (Bankovní krize, lehké topné oleje, Grossovy finanční aféry) vyšuměla bez výrazného trestu viníků, což posilovalo dojem, že mocní lidé jsou nedotknutelní. Politici napříč stranami často korupční aféry svých kolegů bagatelizovali nebo přímo kryli – vznikl neblahý étos „ruka ruku myje“. To vedlo k rezignaci veřejnosti: průzkumy v polovině 2000. let ukazovaly, že většina občanů nevěří, že by vláda korupci reálně řešila, a vtipkovalo se, že úplatek je rychlejší než paragraf.

Postupně se však situace začala měnit pod tlakem občanské společnosti, médií a mezinárodních závazků. Zhruba od roku 2010 lze sledovat rostoucí společenský tlak na odhalování a trestání korupce. Několik faktorů k tomu přispělo: zaprvé řada investigativních novinářů začala agresivně rozkrývat kauzy (např. novináři Sabina Slonková a Jiří Kubík odhalili úplatek ve Fondu národního majetku „Pět na stole v českých“; reportáže České televize a dalších médií rozkryly kauzy jako Opencard či ROP Severozápad). Zadruhé se objevily neziskové organizace a občanské iniciativy, které daly boj s korupcí jako prioritu – v roce 2012 vznikl Nadační fond proti korupci Karla Janečka, který finančně motivoval oznamovatele, a po pádu Nečasovy vlády 2013 se zrodila iniciativa Rekonstrukce státu, sdružující občany požadující protikorupční zákony.

Od té doby veřejnost několikrát masově protestovala proti korupci a zneužívání moci. Například v roce 2013–2014 proběhly demonstrace na podporu nezávislé justice po tzv. Nagyové aféře; v roce 2017 a zejména 2019 desetitisíce lidí na akcích spolku Milion chvilek žádaly odstoupení premiéra Babiše kvůli podezřením z podvodů (kauza Čapí hnízdo) a střetu zájmů. Tyto občanské tlaky donutily politiky reagovat – přijímaly se nové zákony (viz další kapitola) a došlo k výměně generací v některých stranách. Také policie a státní zastupitelství dostaly větší prostor: začaly stíhat i vysoce postavené osoby (premiér, hejtmani, šéfové velkých úřadů), což bylo dříve nemyslitelné. Byť soudy mnohdy končí osvobozujícími verdikty, už samotné vyšetřování vysílá signál, že nikdo nestojí nad zákonem.

Výsledkem je postupný posun trendu. Na jedné straně korupce v mnoha ohledech zdomácněla – pořád se objevují nové skandály a například klientelistické sítě na komunální úrovni jsou hluboko zakořeněné. Na straně druhé však vzrostla společenská ostražitost: média i veřejnost reagují na podezření citlivěji než dřív. Dnes jen málokterý politik bagatelizuje korupci otevřeně – všichni navenek deklarují „boj proti korupci“, protože vědí, že voliči už nejsou ochotní tolerovat okaté rozkrádání jako dříve. Zlepšuje se i mezinárodní pověst ČR: indexy vnímané korupce sice neukazují dramatické skoky, ale od propadu kolem roku 2013 (kdy ČR byla nejhorší v EU v plnění protikorupčních doporučení) se situace mírně zlepšila a stagnuje – což lze chápat jako úsilí vyvažované protitlakem. Jinak řečeno, za každou odhalenou kauzu možná přibude jiná nová, ale zároveň dnes existuje větší vůle se s korupcí vypořádat než před 15–20 lety.

Co říkají data?

Data říkají dvě věci zároveň. Za prvé, vnímání korupce zůstává v EU vysoké a Česko se v roce 2024 mírně zhoršilo (56 bodů). [1][7] Za druhé, instituce častěji zasahují: NCOZ systematicky vyšetřuje, EPPO přináší přeshraniční tlak, soudy v poslední dekádě rozhodly několik velkých kauz. [18][12][13][14][15] Normální to tedy není—společenská tolerance neroste; roste spíš schopnost případy rozpracovat (byť pomalu).

Jak bojovat s korupcí: možnosti a řešení

Potlačit korupci není jednoduché – vyžaduje to soustavnou práci státu, politické reprezentace i angažovaných občanů. Osvědčené nástroje zahrnují kombinaci prevence (aby korupce vůbec nevznikala), transparentnosti (aby se na ni přišlo) a represí (aby pachatelé byli odrazeni). Co tedy můžeme dělat? Některé klíčové kroky:

Stát (vláda a instituce)

Musí vytvářet pevný protikorupční rámec zákonů a kontrolních orgánů. Sem patří například přijímání kvalitních zákonů o střetu zájmů, financování politických stran, povinném zveřejňování smluv a majetkových přiznáních politiků. Dále je nutné digitalizovat veřejnou správu, aby se minimalizoval přímý kontakt úředník–občan (a tím příležitost k úplatku). Příkladem je elektronické podávání žádostí či automatizované losování zakázek. Stát by měl také posílit nezávislé kontrolní instituce: například dát Nejvyššímu kontrolnímu úřadu (NKÚ) pravomoc kontrolovat hospodaření obcí a státních firem, zajišťovat skutečnou nezávislost Úřadu pro dohled nad hospodařením stran atd.

Důležité je také zrychlit práci soudů a policie – specializované týmy pro korupci, lepší ochrana svědků, vyšší tresty za korupci jako odstrašení. V roce 2023 Česká republika konečně přijala dlouho odkládaný zákon o ochraně oznamovatelů (whistleblowerů), který vstoupil v účinnost 1. 8. 2023. Tento zákon má chránit lidi, kteří nahlásí korupci, před vyhazovem či šikanou – jeho důsledné uplatňování může pomoci odhalit případy, které by jinak zůstaly skryté. Stát by měl jít příkladem i tím, že bude otevřeně publikovat maximum informací: všechny veřejné smlouvy nad určitou hodnotu jsou dnes dostupné online (tzv. Registr smluv) a i to prokazatelně snížilo prostor pro předražené zakázky díky veřejné kontrole.

Politici

Volení zástupci musí mít politickou vůli s korupcí skutečně bojovat, ne ji tiše tolerovat. V praxi by se měli vyvarovat střetu zájmů (oddělit své podnikání od veřejné funkce, nenominovat své známé bez výběru do dozorčích rad apod.). Důležitá je osobní integrita – pokud se objeví podezření, politik by měl spolupracovat při vyšetřování a v případě obvinění odstoupit do vyřešení kauzy.

Politici také mohou prosazovat konkrétní opatření: např. posílit ochranu nezávislosti státních zástupců, aby nemohli být odvoláni při nepohodlném vyšetřování; prosadit zákon o lobbingu, který zprůhlední, kdo ovlivňuje legislativu; zjednodušit komplikovaná pravidla a snižovat byrokracii (každá zbytečná regulace vytváří „příležitost“ k úplatku za její obejití). Stranická transparentnost je kapitolou sama o sobě – politické strany by měly otevřeně vykazovat financování, odmítat podezřelé dary a zavést vnitřní etické kodexy. V neposlední řadě mají politici zodpovědnost za výchovu kultury nulové tolerance – jasně pojmenovávat korupční jednání a nevysílat smířlivé signály (typu „o nic nejde, to se zamete“).

Běžní občané

Každý z nás může hrát roli v boji s korupcí. Za prvé nepodílet se – i drobný úplatek na úřadě nebo „obálka“ lékaři udržuje systém při životě. Je potřeba změnit myšlení, že „to jinak nejde“ – tlak zdola dokáže změnit praxi, jak je vidět v mnoha zemích.

Za druhé můžeme oznamovat korupci, pokud se s ní setkáme. Dnes existují anonymní protikorupční linky (Policie ČR má linku 199), lze kontaktovat organizace jako Transparency International či Oživení, které poskytují právní pomoc whistleblowerům. Nový zákon oznamovatele více chrání, takže strach z odvety by postupně mohl klesat.

Za třetí máme právo na informace – občané by měli využívat zákon 106/1999 Sb. a ptát se úřadů, jak nakládají s penězi, nahlížet do smluv v Registru smluv, účastnit se místních zastupitelstev. Čím více očí vidí veřejné rozpočty, tím méně šancí pro nekalosti. Svou roli hraje i podpora nezávislých médií – odběrem seriózního tisku, finanční podporou investigativních projektů či sdílením ověřených zjištění na sociálních sítích může každý občan přispět k tomu, že korupční kauzy nezapadnou a bude na ně vyvíjen tlak. A konečně, nesmíme zapomenout na volby: pečlivě zvažovat, komu dát hlas, vyžadovat od kandidátů jasné postoje ke korupci a nepodporovat ty, kteří jsou sami spojeni s aférami.

Souhrnně řečeno, recept na omezení korupce zahrnuje průhlednost (transparentnost) ve veřejné správě, odpovědnost (accountability) činitelů a aktivní kontrolu ze strany občanů i institucí. Jakkoli úplné vymýcení korupce je asi utopií, lze dosáhnout stavu, kdy se z běžné normy stane riziková výjimka. K tomu je třeba, aby společnost netolerovala ani „malé domů“ a dala najevo, že poctivost se vyplácí víc než úplatky.

Praktická opatření proti korupci

1. Omezit „jednonabídkové“ tendry. Česká reforma z roku 2012, která dočasně zakázala přidělit zakázku s jedinou nabídkou, snížila ceny o ~6 % oproti odhadovaným nákladům; po zrušení opatření efekt zmizel. [25]
2. Posílit kontrolu dotací a sdílení dat mezi Policií ČR, NKÚ, ÚOHS a EPPO; rychle předávat podezření (už dnes je rámec spolupráce s EPPO). [26]
3. Chráníme oznamovatele (whistleblowing). Zákon č. 171/2023 Sb. je účinný od 1. 8. 2023; existuje i externí oznamovací kanál ministerstva spravedlnosti (oznamovatel.justice.cz). [27][28]
4. Otevřená data a dohled veřejnosti: plné publikování smluv, otevřené rozpočty a machine-readable profily zakázek (včetně „change logů“).
5. Digitální stát minimalizuje „kontaktní“ korupci. Estonsko uvádí, že 99 % veřejných služeb je online—méně front, méně prostoru pro „zařizování“. [29] (Pozor: jde o oficiální sdělení vlády, nikoli nezávislý audit.)
6. Vymáhání bez výjimek: majetkové tresty, zákaz činnosti, transparentní odůvodnění nepodmíněných/podmíněných trestů a dohled nad plněním compliance u odsouzených firem.

Korupce před volbami: co žádat po kandidátech

Korupce je a měla by být ve veřejné debatě před každými volbami. Volební „anti-korupční“ rétorika ale nestačí. Požadujte měřitelné závazky:

• Zákonný limit pro jednonabídkové zakázky a povinné prodlužování lhůt na podání nabídek. [25]
• Povinné zveřejnění všech příloh a dodatků smluv a plných změnových listů u staveb.
• Nezávislé rozpočtování velkých projektů (reference class forecasting) a povinné „post-mortem“ zprávy.
• Funkční ochranu oznamovatelů v praxi (školení, nezávislé kanály, zákaz odvety). [27][28]
• Propojení registrů (zakázky—beneficial ownership—daňové nedoplatky) a sdílení s EPPO/NKÚ. [26]
• Jasný plán vlády 2023–2026 není jen papír: chtějte kvartální report pokroku (indikátory). [30]

Bez fungujícího právního státu a důvěry v politiky se žádné problémy neřeší efektivně. Je paradoxem, že mnoho politických stran dlouhodobě slibuje „boj proti korupci“ v každých volbách – ať už to byla ODS s programem Čisté ruce v 90. letech, Věci veřejné 2010 s razií na korupční chobotnici, hnutí ANO 2013 s heslem „nejsem jako politici, makám“ či Piráti 2017 prosazující transparentnost. Volič by si měl dát pozor na prázdné slogany. Je snadné napsat na billboard „Zatočíme s korupcí“, ale důležitá je důvěryhodnost a konkrétnost takového závazku.

Občan by měl od kandidátů a stran požadovat konkrétní protikorupční opatření a ptát se jich na ně. Například: „Prosadíte povinné zveřejňování všech smluv státu? Jak zajistíte nezávislost státních zástupců? Podpoříte zákon o lobbování? Jste pro zpřísnění majetkových přiznání politiků? Budete hlasovat pro omezení imunity poslanců jen na výroky, ne na činy?“ – To jsou otázky, které pomohou odlišit populistické bojovníky „na oko“ od těch, kdo mají promyšlený plán. Dále je vhodné zkoumat minulost kandidátů: pokud někdo v minulosti čelil závažným podezřením, ale nyní se stylizuje do role spravedlivého, je namístě opatrnost. V Libereckém kraji i jinde se stalo, že politici spojení s pochybnými kauzami se před volbami přejmenovali na nové subjekty či přeskočili do jiné strany – volič by neměl mít krátkou paměť.

V kampaních posledních let lze vypozorovat, že téma korupce už nefunguje jako univerzální lákadlo voličů, protože mnoho lidí má pocit „slyšíme to pořád dokola“. Například pražský primátor Zdeněk Hřib (Piráti) přiznal, že téma boje s korupcí už v kampani tolik „netáhne“ voliče. To ale neznamená, že by nebylo důležité – spíše hrozí, že se na něj rezignuje, a korupce opět bují skrytě. Proto občané musí udržovat politiky pod tlakem: ptát se na korupci při debatách, účastnit se předvolebních setkání a tam připomínat, že chtějí činy místo slov. Volební rok je také příležitost pro média pečlivě zkoumat kandidáty – využívat investigativu, odhalovat konflikty zájmů či skryté sponzory kampaní. Pozorný volič by měl sledovat tyto informace a volit s rozvahou.

Stručně řečeno: v kampani požadujme po kandidátech transparentnost a osobní integritu. Kdo odmítá jasně říct, že po zvolení zveřejní svou podporu i schůzky s lobbisty, kdo není ochoten podepsat veřejný závazek k protikorupčním zákonům (jako to dříve dělala iniciativa Rekonstrukce státu), ten asi nebere boj s korupcí vážně. Hlas voličů je nejúčinnější zbraň – politiky, kteří zklamali a korupci tolerovali, lze u voleb vyměnit. A pokud nové tváře nedodrží sliby, pak znovu. Jedině tak se bude politická reprezentace dlouhodobě obměňovat směrem k vyšší kultuře správy země.

Česko vs. svět: mezinárodní srovnání

Seveřané (Dánsko, Finsko) drží top místa díky dlouhodobé kultuře integrity, silné transparentnosti a nízké toleranci střetu zájmů. [4] V EU firmy systematicky hlásí, že protekce a těsné vazby byznys–politika kazí soutěž (79 %). [24] Globálně OSN varuje, že korupce pojídá až 5 % světového HDP; není to „jen“ morální problém, ale tvrdá ekonomika. [8] Poučení: digitální stát, otevřená data, nezávislé vyšetřování a důsledné tresty.

V celosvětovém kontextu patří Česko mezi země s mírně nadprůměrnou úrovní korupce v porovnání s vyspělými státy. V rámci Evropské unie se dlouhodobě držíme spíše za polovinou pelotonu – nejsme na tom tak špatně jako nejvíce zkorumpované unijní země, ale výrazně zaostáváme za těmi nejlepšími. Nejlépe hodnocené země na světě, jako je Dánsko, Finsko či Nový Zéland, dosahují kolem 85–90 bodů ze 100 (Dánsko 90 bodů, nejméně korupce). Naopak nejhorší v EU jsou Rumunsko, Bulharsko a Maďarsko se skóre jen okolo 42–46 bodů – tyto státy trpí rozsáhlou korupcí systémového rázu. Česká republika se svými 57 body stojí zhruba uprostřed, podobně jako např. Itálie nebo Slovensko. To znamená, že ani po 30 letech nejsme schopni korupci stlačit na úroveň západní Evropy, ale zároveň jsme na tom citelně lépe než některé postkomunistické země, které zažily demokratický úpadek (např. Maďarsko).

Zajímavé je srovnání s okolními postkomunistickými zeměmi. Mezi tzv. visegrádskou čtyřkou jsme momentálně nejlepší – Polsko a Slovensko mají shodně 54 bodů (o něco hůře než ČR) a Maďarsko jen 42 bodů. Lépe než Česko si z bývalého východního bloku vedou pobaltské státy: Estonsko dosáhlo v posledním CPI vynikajících 74–76 bodů (což je na úrovni Francie), Lotyšsko a Litva kolem 60 bodů.

To ukazuje, že i postsovětská země se může výrazně zlepšit, pokud zavede správné reformy – Estonsko je často dáváno za příklad díky radikální digitalizaci státní správy a nulové toleranci úplatků. Skutečně, Estonsko po roce 1991 změnilo „pravidla hry“: investovalo do e-governmentu, všechno jde vyřídit online a téměř každý úkon je transparentně dohledatelný. Tím pádem odpadá spousta příležitostí ke korupci (občan nepotřebuje známost na úřadě, když formulář vyplní přes internet; data o veřejných zakázkách jsou otevřená atd.). Dnes 99 % Estonců využívá internet ke komunikaci se státem a přes 98 % daňových přiznání se podává elektronicky – bez čekání a tím i bez korupce v úředních frontách. Tento „digitální zázrak“ ukazuje, že modernizace a technologie mohou být mocnou zbraní proti úplatkářství.

Další inspirací mohou být země, které zavedly silné specializované složky: například Rumunsko kolem roku 2014 vytvořilo prokuraturu DNA pro boj s korupcí a výsledkem byly stovky odsouzených politiků včetně ministrů a poslanců – do té doby nemyslitelná věc. I když i tam naráží na odpor establishmentu, prokázali, že důsledná represe na vysoké úrovni může fungovat jako odstrašující prostředek. V Hongkongu v 70. letech zformovali nezávislou Komisi proti korupci (ICAC), která během pár let prakticky vymýtila dříve všudypřítomnou korupci v policii a úřadech – klíčem byla neúplatnost vyšetřovatelů, tvrdé tresty a veřejné kampaně, které změnily společenské normy.

Na druhou stranu, extrémní příklady zemí, kde je korupce endemická (některé státy Afriky či Latinské Ameriky), slouží jako varování. Tam korupce brzdí ekonomický rozvoj a podkopává důvěru občanů v samotný stát – lidé pak odmítají platit daně, volí populisty či přímo podporují autoritativní vůdce slibující „udělat pořádek“. V Evropě vidíme, že vysoká korupce jde ruku v ruce s problémy demokracie: např. Maďarsko a Polsko mají v posledních letech zhoršené hodnocení korupce zároveň s erozí právního státu.

Oproti tomu skandinávské země jako Dánsko, Švédsko, Finsko jsou nejen nejméně zkorumpované, ale také dlouhodobě prosperující a s vysokou důvěrou občanů v instituce. To potvrzuje, že boj proti korupci není samoúčelný – přináší kvalitnější služby státu, férovější konkurenční prostředí pro byznys a celkově lepší život pro obyvatele. Transparency International k tomu uvádí, že ekonomicky úspěšné země jsou zpravidla ty s nízkou mírou korupce a pokud chce Česko zlepšit svůj hospodářský výkon, musí brát boj s korupcí jako prioritu.

Korupční kauzy v Libereckém kraji

Korupce se nevyhýbá ani Libereckému kraji – i zde v posledních letech vyplavaly případy, které ukazují propojení politiky a byznysu na regionální úrovni. Liberecko mělo historicky pověst kraje ovlivňovaného několika podnikatelskými skupinami, z nichž nejznámější je stavební firma Syner. Tato společnost dlouhodobě získávala velké veřejné zakázky v Liberci (stavba arény, rekonstrukce bazénu aj.), což budilo podezření z klientelismu. V roce 2024 se tyto podezřelé vazby potvrdily: policie v dubnu zasahovala na libereckém magistrátu a obvinila mimo jiné náměstka primátora Petra Židka (ODS) z ovlivňování veřejných zakázek ve prospěch firmy Syner.

Podle vyšetřovatelů měl Židek už od roku 2018 za úplatek cca 1,7 milionu Kč a poskytnutý byt vynášet citlivé informace a hájit zájmy Syneru při projektech města. Majitel Syneru údajně Židkovi vyplácel provize za to, že firma vyhrávala tendry – např. u miliardové zakázky na rekonstrukci libereckého bazénu. Tato kauza Syner/Židek je pro Liberec velmi významná: poprvé byla takto přímo zdokumentována korupční linka mezi radnicí a místním „kmotrem“. Případ ještě není uzavřen, ale už vedl k odvolání dotyčných osob z funkcí a rezonuje v krajské politice.

Další velkou kauzou regionu je vleklý případ Hejtmana Martina Půty (SLK/STAN). Martin Půta, populární liberecký hejtman od roku 2012, byl v roce 2014 obviněn z přijetí statisícového úplatku v souvislosti s dotacemi na rekonstrukci kostela v Liberci. Tvrdil, že je nevinný, a po celou dobu setrvával ve funkci. Soudní proces se táhl přes 9 let. Až v únoru 2025 vynesl krajský soud v Liberci nepravomocný rozsudek: uznal Půtu vinným v části obžaloby a udělil mu roční podmíněný trest a pokutu 50 tisíc Kč.

Soud dospěl k tomu, že se prokázalo převzetí úplatku ve výši 30 tisíc Kč (z původně obžalovaných 830 tisíc Kč). Hejtman se na místě odvolal a odmítl rezignovat s odůvodněním, že „v té věci neudělal nic nelegálního“. Kauza tím nekončí, nicméně už teď představuje varovný příklad, jak i na regionální úrovni může korupční skandál zasáhnout nejvyšší místa – hejtman Libereckého kraje je vůbec nejvýše postavený regionální politik, který stanul před soudem kvůli korupci. Ačkoli Půta nadále svou vinu popírá, případ vrhá stín na pověst krajské samosprávy a zvyšuje tlak na transparentnost krajských dotací a zakázek.

Kromě těchto dvou nejznámějších afér se v Libereckém kraji řešila i řada menších případů, například zneužití evropských dotací v ROP Severovýchod (odkud musel Půta odstoupit jako předseda, když byl obviněn), podezřelé přidělování městských bytů v Liberci nebo klientelistické praktiky na některých radnicích (tzv. kauza „Karlovarská losovačka“ se týkala i Jablonce nad Nisou v rámci losovaných zakázek).

Obecně však platí, že otevřenost místní politiky se zlepšuje – i díky aktivním občanským spolkům a médiím v kraji. Weby jako Liberecká Drbna či Náš Liberec dlouhodobě monitorují radniční kauzy a informují veřejnost, čímž zvyšují riziko pro potenciální korupčníky, že jejich jednání nezůstane skryto. Liberecký kraj tak v malém odráží to, co platí na celostátní úrovni: korupce zde byla a je přítomná, ale rostoucí kontrola veřejnosti a policie jí postupně svírá prostor.

Tichý zabiják každé soutěže – jediná nabídka

Nová ekonomická studie (IDEA/CERGE-EI, 2024; navazující akademická verze 2025) analyzuje českou mini-reformu z roku 2012: prostý zákaz přidělit zakázku, když dorazí jen jedna nabídka. Výsledek? Ceny klesly o cca 6 % proti odhadovaným nákladům, bez zjevného dopadu na kvalitu. Po zrušení opatření efekt mizí. [25][31] JE TO prozaická věc: i „neviditelná“ procesní drobnost v zadávací dokumentaci může ušetřit desítky milionů na jedné větší stavbě.

1. Korupce není jen o „obálce“, ale o systému—pravidlech, dohledových mezerách a střetu zájmů. [2][3]
2. Česko na tom není tragicky, ale za průměrem EU zaostává a mírně se zhoršilo (56/100). [1]
3. Největší rizika jsou ve veřejných zakázkách a dotacích; právě tam se mají dělat jednoduché a levné kroky: víc soutěže, méně jednonabídkovek, delší lhůty, otevřená data a přísná kontrola dodatků. [6][25]
4. Má to smysl: studie z Česka ukazuje měřitelné úspory. A když už ke korupci dojde, EPPO i české orgány mají dnes lepší „zuby“ než před deseti lety. [18][25]

Parketa běžného občana

• Ptejte se u zakázky: kolik bylo nabídek, jak dlouhá byla lhůta, co obsahují dodatky.
• Všímejte si střetu zájmů a oznamujte podezření přes oznamovatel.justice.cz (chráněný kanál). [28]
• Ve volbách žádejte měřitelné závazky (viz výše) a po volbách kontrolujte jejich plnění.

Seznam zdrojů a kontextu (číslováno podle odkazů v textu)

• [1] Transparency International ČR: Česko v CPI 2024 – 56 bodů, 46. místo. Transparency International
• [2] OSN/UNODC: Základní definice korupce – „misuse of public office for private gain“. The United Nations in Serbia
• [3] Trestní zákoník 40/2009 Sb., §331–333 (úplatkářství), §329 (zneužití pravomoci). Zákony pro lidi
• [4] Dánsko – CPI 2024: 90/100, 1. místo. Transparency.org
• [5] Slovensko – CPI 2024: 49/100, 59. místo. Transparency.org
• [6] OECD: Veřejné zakázky ≈ 13 % HDP, vysoké korupční riziko. legalinstruments.oecd.org
• [7] Evropská komise: Eurobarometr 2024 – 68 % občanů vnímá korupci jako rozšířenou, 65 % nevěří v postihy „velkých“. European Commission
• [8] OSN: Odhad nákladů korupce – až 5 % světového HDP (WEF). press.un.org
• [9] ČT24: Rozsudek ve švýcarské větvi kauzy MUS (2013). TN.cz
• [10] iROZHLAS: Opencard – náklady cca 1,35 mld. Kč. Rádio Praha
• [11] ČT: Pravomocné tresty v kauze Opencard (radní). TN.cz
• [12] ČT: David Rath – 2019 pravomocně 7 let. Lidovky
• [13] ČT: David Rath – 2022 pravomocně 8 let (druhá větev). Střední Čechy
• [14] ČT: Marek Dalík – 2017 pravomocně 5 let (Pandury). econstor.eu
• [15] iROZHLAS: Jana Nečasová (Nagyová) – 2022 podmínka (VZ). IDEA
• [16] EPPO: Motol – „heavy corruption“, 16 obviněných; únor 2025 navazující policejní zásah. eppo.europa.eu
• [17] EPPO: Další kauzy v ČR (zásahy, obvinění 2024). eppo.europa.eu
• [18] EPPO Annual Report 2024 – čísla o případech a škodě; celkově 2 666 šetření. eppo.europa.eu
• [19] Radio Prague Int.: V ČR v roce 2024 přibylo 71 nových případů EPPO (~15 mld. Kč škoda). Radio Prague International
• [20] iDNES/ČTK: Zásah NCOZ na libereckém magistrátu (9. 4. 2024). iDNES
• [21] iDNES/ČTK: Po zásahu obviněno 7 osob ve třech větvích. iDNES
• [22] Český rozhlas – Liberec: Obvinění podnikatele Petra Syrovátka (12. 4. 2024). Český rozhlas Liberec
• [23] ČT24: Hejtman Martin Půta – nepravomocná pokuta 50 000 Kč (únor 2025). Fintech in Baltic
• [24] Eurobarometr – firmy 2024: 79 % vnímá těsné vazby byznys–politika jako zdroj korupce, 74 % dopad na soutěž. European Union
• [25] IDEA/CERGE-EI (2024): Zákaz „jednonabídkových“ – pokles cen ~6 %; detailní metodika. IDEA
• [26] ÚOHS: Rámec sdílení podnětů s EPPO (spolupráce). Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
• [27] Ministerstvo spravedlnosti: Zákon 171/2023 Sb. účinný od 1. 8. 2023. Ministerstvo spravedlnosti ČR
• [28] Portál oznamovatel.justice.cz – externí kanál pro oznámení. oznamovatel.justice.cz
• [29] e-Estonia: 99 % služeb online (vládní claim). Střední Čechy
• [30] OECD Country Note (2024): Vládní protikorupční strategie 2023–2026 – rámec. OECD
• [31] CESifo Working Paper (2025): „The One and Only: Single-Bidding…“ – akademická verze, efekt ~6,1 %. econstor.eu